Charvát Aleš

Pražský skaut, pracoval v odboji, zatčen a vězněn v Benešově a Terezíně. Zemřel před osvobozením na záškrt.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Otcem Aleše Charváta byl Dr. Vincenc Charvát, šéfredaktor Českého sociálně demokratického listu „Právo lidu“, který byl za války zatčen a vězněn v Buchenwaldu. Byl sice propuštěn, ale konce války se nedočkal. Zemřel při pádu z okna Reálného gymnázia v Dušní ulici v Praze.

Do 11. oddílu přišel Aleš (z přezdívkou Ála - Chod) z pražské Dvojky Jaroslava Foglara, protože mu jako dospívajícímu chlapci nevyhovoval dětský a romantický způsob vedení jeho oddílu, který byl Foglarovou specialitou. Zařadil se mezi obětavé a aktivní členy jedenáctky. Když v roce 1936 přišlo do oddílu mnoho nových vlčat, byl Ála jeden z těch, co byl přidělen k ruce br. Eimanovi, který na to již sám nestačil.

V době, kdy se začal v jedenáctce uplatňovat záměr Junáka na zavádění branné výchovy, byl Ála jedním z těch, kteří poctivě a se zápalem byli oddáni tomuto záměru. Velmi vynikal ve snaze o získání zdatnosti a odolnosti. Jeho aktivita prý neznala mezí. Když byl v dubnu roku 1935 přijat zákon č.82 Sb. o ochraně a obraně proti leteckým útokům, byla zřízena civilní protiletecká ochrana – CPO. Ála se stal členem této organizace, a po okupaci s několika skauty i členem odbojové skupiny. Skauti v této skupině dělali hlavně spojky, jelikož svým věkem nebyli moc podezřelí. Není potvrzen správný název odbojové skupiny. Jeden z možných zní Lípa, což je název odbojové skupiny vládního vojska, ve které pracoval mjr. Valla s důstojníky plk. Thedorem Langem a plk. Zdeňkem Štěpánským. Proto je zapojení skautů v této odbojové skupině možné.

Na počátku války studoval Ála stavební průmyslovku. V roce 1943 musel jako technik nastoupit na práci do prostoru cvičiště SS Neveklov – Sedlčany. Od roku 1942 byl tento kraj postupně vysidlován a bylo zde zřízeno cvičiště Wehrmachtu a jednotek SS. V Neveklově bylo také oblastní ředitelství SS a sběrná věznice.

Zapojil se do marxisticky orientovaného literárního kroužku, jehož členy byli také Pech, Grulich a Zahradník. Dojížděl do Prahy, kam dovážel různé ilegální letáky a časopis „Boj mladých“. V prostoru působení sledoval aktivity vojska a též morálku vojáků, hlavně těch příchozích z východní fronty.

V listopadu 1944 byl zatčen a vězněn v Benešově. Případ zatčení Charváta, spolu s dalšími členy „Předvoje“ popsal DR. Vladimír Zahradník a Ing. Jiří Pech, a tyto dokumenty jsou uloženy v Archivu památníku Terezín. Skupina zatčených a vězněných v Benešově, ve které byl Aleš Charvát, byla dne 5.2.1945 převezena do vyšetřovací věznice Gestapa v Malé pevnosti Terezína, a umístěna na cele číslo 38.

V této době zde byl již od 23. ledna internován i Charvátův skautský vůdce br. Valla. Zda došlo k jejich setkání, není známo. Nebylo na to ostatně mnoho času. O posledních chvilkách Álova života existuje svědectví vězně Václava Maxy, který byl v době jeho smrti v kobce starých kasemat, která byla marodkou.

„...Přivedli krásného, 21. letého hocha Charváta. Prý syna bývalého šéfredaktora Práva lidu. Měl záškrt. Nemoc se rychle zhoršovala, dostavily se vysoké horečky, několik nocí blouznil, doktoři dělali co bylo v jejich silách a možnostech, vždyť viděli před sebou mladý nadějný život. Injekci proti záškrtu dostal, bylo však pozdě, srdce to nevydrželo. Ku posledku to bylo strašné. Dusil se, sípal, prosil, bránil se smrti. Byla to smutná noc. Nikdy nezapomenu, jak před smrtí volal „Maminko, maminko! Já nechci zemřít. Zachraň mne!“ Nezachránila, nemohla. Ani nikdo jiný, ani to možná netušila. V 11,30 hodin v noci skonal….“

Bratr Aleš Charvát zemřel dne 16. 2. 1945. Je velice pravděpodobné, že infekci záškrtu si přivezl do Terezína už z Benešova. Jeho maminka zůstala po válce sama, přišla o manžela i oba syny.

Zdroje:

publikace: Ctibor Vořech  "Duší a tělem"

Zdeněk Kalfus - Pucka:  Zpráva o osudu Aleše Charváta v Malé pevnosti Terezín

---

Skautský život

člen 2. oddílu Praha a 11. oddílu Junáka v Praze XIX, Dejvicích

Stručná historie 11. skautského oddílu Prahy XIX v Dejvicích

Vznik 11. oddílu je údajně datován od roku 1923, kdy ho měl založit br. Václav Hirschler – Jelen. Později snad vedl tento oddíl br. Jan Tesáček a Zdeněk Šlajzer. Oddíl byl jako smečka vlčat a kolem roku 1931 byl spojen se 4. oddílem (br. Birnbaum a Babrach).

V roce 1932 převzal vedení dejvické jedenáctky br. Mjr.gen.št. Bedřich Valla, po jeho přestěhování z Jičína do Prahy. Oddíl číslo 4. v té době vedl br. Ing. Rudolf Janda. Jedenáctka byla stále ještě smečkou vlčat, ale již v roce 1935 se z jedenáctky stal významný dejvický oddíl. Měl asi 30 junáků vedle 50 vlčat. Vznikly další družiny: Orlů – rádce Jiří Martínek a Bobrů – rádce Zbyněk Procházka. Oddílovým rádcem se stal Ota Carmine, jenž přešel z vodáckého oddílu br. Nováka – Braťky. Činovníky a zástupci bratra Vally se postupně stali bratři: Šulc, Krcha, Řezáč, Eiman, Vrkota, Charvát, Hajnic, Průcha (vedl pak svůj vodácký oddíl) a Moravec. V tom roce v lednu založili bratři Miroslav Sokol a Ctibor Vořech při 11. oddíle roverský kmen, jehož vůdcem se stal Viktor Krcha, jeho zástupcem Jan Lied, později Zdeněk Řezáč a Vilém Moravec. Sokol – Čego byl kmenovým rádcem, který prakticky 11. RS vedl, později jako činovník zastupoval bratra Vallu. Rádcem Polední družiny byl Z.Peter – Géz a rádcem Půlnoční družiny František Kysela – Balů. Při založení bylo jen 9 roverů, postupně jejich počet vzrostl na čtyřnásobek.

Oddílová klubovna byla v Zelené ul. č. 14., získaná bezúplatně od Báňské a hutní. Naproti klubovně byl stejně velký sklad tábornického a sportovního nářadí a materiálu. Klubovnu spravoval br. Eiman, který v jedné malé místnosti i bydlel. V klubovně se denně konaly schůzky družin, hrál se ping-pong, šachy i jiné hry; pro vlčata zde (ve výkladě asi 1 m hlubokém) bylo pěkné loutkové divadlo. Jeho duší se stal Otakar Šlehofer – Žebrák, herec, básník a malíř. Spolu s ním, a potom po něm, vedl divadélko Josef Přibyl – Akela, jenž se po Eimanovi stal vedoucím všech 4 oddílů (smeček) vlčat.

V roce 1936 se počet vlčat rozrostl na dobrou stovku. Aby br. Eiman, jenž je vedl, mohl tak velký počet zvládnout, byli mu br. Vallou přiděleni 4 roveři jako instruktoři (Ála – Charvát, Géz – Z. Peter, Borek a Parma – V. Zahajský).

Oddíl a později středisko mělo vlajky, družinové praporky, totemy, a od roku 1937 novou klubovnu na pozemku u dnešních ulic Thákurova a Bechyňova, kde je dnes Národní technická knihovna. Za klubovnou bylo vysázeno 11 topolů vlašských – za každý oddíl jeden strom. Před klubovnou si oddíl vybudoval velké hřiště s atletickou a zborovskou dráhou, doskočiště, prostor pro hod oštěpem, diskem nebo koulí. Klubovna měla správce- paní Teršovou, která zde bydlela.

Posvátným místem oddílu byl Slibový pahorek nad Drahanskou roklí. Zde u kamenné mohyly, která je zde stále, při ohni a pod československou vlajkou skládali svůj skautský slib junáci několika generací.

Dalšími památnými místy byla Baba, skály nad Vltavou v Suchdole, Nižbor, Měsíční údolí na Blanici, louka na Lužnici, Šárka, Juliana a další místa. Nejčastější oddílové výpravy byly do oblasti Divoké Šárky, do lesa u Juliány, na Kozí Hřbety, do Roztok nebo do Houslí u Lysolají, a dalšího okolí.

Tábory 11. oddílu, (některé společně se 4. a 14.chlapeckým oddílem, 7. dívčím oddílem a také se Spojovacím oddílem), se konaly v následujích lokalitách:

1932 Nižbor

1933 Nižbor

1934 Želivka pod Borovskem

1935 Žďákov

1936 Čakovice na Sázavě

1937 Lázský rybník (pokračoval jako Lesní škola)

1938 Lužnice (natáčení filmu Píseň mládí)

1939 Lužnice

1940 Kupsův mlýn na Blanici (u Vlašimi) Měsíční údolí (tábor rozpuštěn)

1945 Kupsův mlýn

1946 – Oddíly tvořící 1. Vallovo středisko měly vlastní samostatné tábory na různých místech

Lesní školy v roce 1937 se z Jedenáctky zúčastnili: Jiří Martínek–Marťan, Zbyněk Procházka–Buňa, Miloš Valla-Rázin a Ctibor Vořech-Borek. Seznámili se tu s některými legendami českého skautingu-bratry Preingerem a Fanderlíkem, Talackem, Elstnerem i náčelníkem A. B. Svojsíkem.

V roce 1937 došlo v dejvickém skautingu k velké reorganizaci. Jedním z podnětů byl zákon o branné výchově ze dne 1. září 1937. Zákon zavedl povinnost mládeže účastnit se ve školách branné výchovy a od 17 let povinně absolvovat vojenský výcvik, který vedli důstojníci armády. To znamenalo také přistoupit k reorganizaci střediska a oddílů, přizpůsobit činnost novým podmínkám vyplývajícím ze zákona – a naplnit osnovu této výchovy tak, jak ji koncipoval mjr. Bedřich Valla. K reorganizaci přispěl i mohutný příliv nových členů do oddílů, především díky velmi dobré pověsti jíž se mohli dejvičtí skauti veřejně chlubit. Hrdý pokřik jedenáctky zněl: „My jsme skauti z Dejvic, nás je v Praze nejvíc!“.

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Jan Valla únor 2017