Mádl Antonín

Náčelník čs. Obce Junáků volnosti a místonáčelník Junáka. Jako ředitel tiskárny nakladatelství Melantrich se Antonín Mádl účastnil vydávání ilegálního časopisu "V boj" a byl začleněn do odboje v Obraně národa. Zatčen 26. 8. 1940, vězněn na různých místech, utýrán zemřel v gestapácké věznici na Mírově.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Antonín Mádl se, jako ředitel tiskárny nakladatelství Melantrich v Praze, mj. podílel na financování vydávání odbojového časopisu »V boj« a byl v úzkém kontaktu s Irenou Bernáškovou, s níž byl i souzen. Statečná odbojářka »Paní Inka«, dcera vynikajícího grafika a akad. malíře Vojtěcha Preissiga a také skautka, byla později popravena...

odkaz

Dle svědectví Alana Grégra byl Antonín Mádl vzácný spolupracovník a mecenáš tohoto zásadního časopisu podzemního hnutí a také byl »ředitel Mádl (prostřednictvím dcery malíře Preissiga – Inky) mluvčím Obrany národa, která dávala vojenský charakter celému ilegálnímu hnutí, v org. „V boj"«.

»Mnoho krve bylo prolito a krví byla poznamenána i cesta časopisu „V boj" se všemi známými i dodnes neznámými spolupracovníky. „Bojařům" pomháhali mnozí neznámí kolportéři – skauti, ještě chlapci se smyslem pro národní povinnosti a roverským heslem ‚SLUŽBA’ – pro dobro národní věci!«

Zdroj: Skauti v ilegální odbojové organizaci „V boj" v době německé okupace; Skautský institut, fond Plajner Rudolf

Antonín Mádl byl gestapem zatčen 26. 8. 1940 v souvislosti s vydáváním časopisu »V boj« a spoluprácí s ilegální odbojovou organizací Obrana národa. Antonín Mádl byl vězněn ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci, do věznice v Gollnowu byl převezen 25. 4. 1941, dále byl dne 27. 2. 1942 převezen do věznice v Berlíně Alt Moabit, kde byl 5. 3. 1942 odsozen k 10 letům káznice a 10 rokům ztráty cti. Důvodem rozsubku byl příprava velezrady. Dne 27. 3. byl Antonín Mádl převezen do věznice Ebrach a odtud byl 4. 9. 1943 převezen do trestnice Mírov a zařazen na tuberkulózní oddělení. Ve vězeňské nemocnici dne 25. 3. 1944 zemřel na srdeční a plicní chorobu. Pohřben byl o dva dny později na vězeňském hřbitově Mírov.

Zdroj: Mádl Antonín, Vojenský historický archiv F, osobni spisy 255_1946

Pozor! Cela čís. 292...

V reportážním zápise z káznic, věznic a koncentračních táborů se Oldřich Formánek několikrát vrací k případu časopisu V boj, okolnostem zatčení, souzení i věznění v tomto procesu. Také několikrát vzpomíná na Antonína Mádla, např.:„S Tondou Mádlem jsem se sešel v ‚Pečkárně’, když byl volán proti mně jako svědek a já zase proti němu. Tak to totiž gestapáci dělali. Na záchodě jsme se dohodli, že celou věc ‚zatlučeme’, t. j. že nesmí býti rozšiřována na další účastníky, když my sami jsme již ‚v tom’. To se také podařilo."

„Paní Inka se chovala při výsleších statečně. Byli postaveni proti sobě s Tondou Mádlem, ředitelem tiskárny Melantrich v Praze II., a oba se gestapákům jen smáli do očí. Nejhorší trýznění nemohlo zlomit tyto dva nádherné zjevy našeho prvního odboje. Proto také jim nikdy nebyly povoleny návštěvy..."

„Na Mírově, rok nato zemřel jeden z nejlepších pracovníků podzemního hnutí, Tonda Mádl, ředitel tiskárny. Němci ho nezlomili na duchu, ale zlomili jeho zdraví. Čtyři roky kriminálu, duševní muka, vzpomínky na jeho přítelkyni Boženu Pátkovou, známou ženskou advokátku, nedostatek jídla, to vše způsobilo, že náš Toník byl poslán také na Mírov. S těžkou tuberkulosou plic.

Jak mu asi muselo být, když i ten proslulý felčar na Mírově doporučoval jeho převezení do olomoucké nemocnice a co nejrychlejší operativní zákrok, protožr se vyvinul plicní nádor a ‚situace je velmi vážná’.

Leží v nemocnici a neví, co se zatím v Praze podniká, aby bylo dosaženo povolení, že Tonda Mádl může býti převezen do nemocnice. ... Dr. Pátkové bylo zamítnuto. Gestapo nezapomnělo, jakým oříškem byl Mádl a jak dlouho trvalo, než časopis ‚V boj’ byl likvidován...

...A jeho kapesní šátky, jež ozdobil, jako rozený grafik, a hlavně pro svobodu zanícený člověk, ... , to jsou projevy nezdolné víry v národ a lásky k ženě, kterou si vyvolil.

A tento nádherný člověk má teď zemříti? Jdu proto na Gestapo, do té strašné ‚Pečkárny’, kam se musím po propuštění hlásiti, a prosím za Tondu Mádla. Skutečně prosím, aby člověk byl zachráněn. Prosím a zatím by se chtělo střílet..."

Oldřich Formánek svou knihu doplnil přílohou, kterou tvoří 11 kopií vynikajících komiksových zápisků – dopisů, které ve vězení vytvořil Antonín Mádl a které jsou velmi silným osobním svědectvím o těžkých válečných letech: „ V různých kapitolách reportáže se dočítáte o tom, jak se vězňové na Pankráci a jinde dorozumívali se světem, rodinami, přáteli a spolubojovníky. Kolik bylo třeba trpělivosti a odvahy, než se podařilo z ničeho vyrobiti psací náčiní. Jedenáct kapesníků, na nichž psal Tonda Mádl svoje dopisy, je popsáno krví. Některé z nich nosil na svém těle i po 2 měsíce, než je dopsal a poslal. Svoji křížovou cestu popsal v káznici v Golnowě. Jen nemohl popsati konec své cesty, která skončila smrtí tohoto statečného chlapce dne 16. března 1944 v trestnici na Mírově..."

(FORMÁNEK Oldřich. Pozor! Cela 292..., Praha: Práce. 1945)

---

Pamětní místa

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Umístění:

Praha 1, Václavské náměstí 793/36, pamětní deska v domě, hala v přízemí

Nápis:

BRATRSKY SPJATI V DÍLE MELANTRICHA

POLOŽILI ŽIVOTY NA OLTÁŘ VLASTI

V BOJI ZA NAŠI SVOBODU:

...

ANTONÍN MÁDL, ŘEDITEL TISKÁRNY, PRAHA

...

NA VĚČNOU PAMĚŤ PADLÝCH VLASTENCŮ

28.10.1945

odkaz

---

Vyznamenání a ocenění

• Existuje zmínka, že Antonínu Mádlovi měl být udělen čsl. válečný kříž in memoriam v souvislosti s žádostí jeho dcery o vydání duplikátu tohoto vyznámenání.

  Zdroj: Mádl Antonín, Vojenský historický archiv F, osobni spisy 255_1946

---

Skautský život

zakladatel a náčelník čsl. Obce Junáků volnosti, místonáčelník Junáka

Antonín Mádl, skautským jménem Bílý Vlk, byl dlouholetým náčelníkem Čs. obce junáků volnosti (od roku 1930), po sloučení skautských organizací se v roce 1939 stal místonáčelníkem Junáka.

Bílý Vlk se svými oddíly tábořil na Brance pod Rezkem u Nového Města nad Metují.

»... Kdyby Novoměstští měli smysl pro poesii a vděčnost, zasvětili by obecní louku pod Rezkem památce Tondy Mádla. Tam vznikla jeho láska k Orlickým horám a Jiráskovu kraji. Tam trávil své letní prázdniny v rušné práci skautských táborů, a učil pražské chlapce vřelé lásce k české zemi při hranicích a její překrásné přírodě. Z novoměstského tábora pod Rezkem poznával s junáckými chlapci zákoutí, stezky a meze našeho kraje, a vracel se každým létem vždy s větší touhou a nedočkavostí mezi nás. Junácký vůdce Bílý Vlk se stal nevyléčitelným milencem našeho krásného kraje. Ti, kteří jsou v Junáku povinni památce svého nezapomenutelného vůdce, měli by se zasadit o to, aby Mádlovo jméno zůstalo trvale spojeno s prostředím, které dalo vznik jeho lásce. Jeho junáčtí přátelé nazývají údolí Libchyňského potoka údolím Bílého Vlka, a Mádlovo tábořiště chtěli na věčné časy zajistit skautské výchově. ...«

Zdroj: Chtěl bych být pochován na Brance, Svobodné Slovo, 16. dubna 1946

---

Více o osobě Hrdiny

Literární a výtvarné působení Antonína Mádla

Reflexe I. světové války

Voják Infanterieregimentu Nr.102 Antonín Mádl o této době píše: „ ..... ráno v šest hodin všecko nastoupilo a mocným proudem hnalo Čepovanským údolím vzhůru. Trény, pěchota, děla, všecko v jediném prudkém toku a v největším spěchu. Silnice nestačila. Nikomu se nedopřálo odpočinku a šlo se do zemdlení. Od Lokve s hor střílela přes naše hlavy rakouská dalekonosná děla. Koně u děl padali a nikdo si s nimi nehrál. Přeřízli jednoduše postraňky a bez zdržování jelo se přes koně dál. Na příkrých serpentinách hor to bylo ještě horší. Tam šlo o život. Nikdo by, vida nekonečný proud, neřekl, kde se to všecko vzalo. Nad námi zoufale poletoval italský aeroplán, střílel zběsile do postupujících mas a bylo na něm znát, že celá posádka v něm je znervosnělá. Dlouho jej nechali na pokoji. Neměli kdy si s ním hrát, až odněkud zleva jej k polednímu sestřelila baterie. Zakolísal v modré, slunečné výšce, převrátil se a jako šipka slétl před nás na hory. To už jsme potkávali italské zajatce. Napřed malé hloučky, potom už celé pluky. Seděli v příkopech a smáli se na nás. Abych pravdu řekl, nikdy jsme Italů neměli rádi. Italský voják byl hrdina jen tehdy, když byl k němu člověk obrácen zády ."

(MÁDL Tonda. U 102. pěšího pluku. Pokrok. 1931)

odkaz

Mladé proudy

Nakladatelství při stejnojmenném časopisu národně socialistické mládeže v Praze (1903–1937) vydalo prózy Antonína Mádla, které ilustroval František Tichý (MÁDL Antonín. Blahoslavené milování: Prósy. Praha: Mladé Proudy. 1926). Tisk zpravidla zajišťovala Tiskárna nár. soc. dělnictva a její nástupce Melantrich v Praze.

Autorem poválečných dekorativních obálek nakladatelství byl především Antonín Mádl (i šifra A. M.).

odkaz

Poštovní známka

»První československá poštovní známka používaná poštou jako symbol suverenity po osvobození Chebu, byla tištěna právě v Chebu. Přetisk známky okupačního režimu s vyobrazením Hitlera v hodnotě 4 a 6 pfeniků byl připravován několika vězni v Bamberku už řadu měsíců před oficiálním koncem 2. světové války. Autorem návrhu byl Antonín Mádl, bývalý ředitel Melantricha. Navrhoval použít státní heslo „Pravda vítězí“ v češtině nebo jeho latinskou variantu doplněnou iniciálami našeho státu „ČSR“. Přetisk později zhotovil spoluvězeň, rytec Franc. 2. května 1945 jednali tehdy již svobodní vězňové s tiskárnou v Chebu o provedení přetisků. Převzali tiskárnu Egerer Zeitung, ale stroje kvůli nefungujícímu elektrickému proudu byly mimo provoz. Proto přetisky byly tištěny ručně a bylo jich vydáno 300 kusů. Tyto známky byly oficiálně používány pro první spojení propuštěných politických vězňů s domovem. Město Cheb bylo v té době mrtvým městem. Němci utekli na západ, pro Čechy byl přístup ještě blokován vojenskými operacemi. A tak o obnovení života ve městě se starali první osvobození političtí vězni. Každý chtěl samozřejmě podat co nejrychleji zprávu domů, že žije. Pošta vzhledem k následkům bojů o město nemohla být v té době dopravována železnicí. Jedinou možností byl kurýr. Tato známka byla tolerována jen poměrně krátkou dobu. Dnes je uložená v Poštovním muzeu v Praze.«

odkaz

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Ondřej Přerovský – Lazebník; 145. klub OS, únor–duben 2017