Vlček Luděk

Člen 11. junáckého oddílu v Praze XIX Dejvicích, syn gen. Václava Vlčka, velitele Junáka. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn, zemřel v koncentračním táboře Gross - Rosen.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Br. Luděk Vlček – Lesní káně.

Vlček se narodil 5. června 1925 v Praze. Byl synem gen. Václava Vlčka, který spolupracoval s br. Vallou na zavádění branné výchovy v junáku a po září roku 1938 se stal na krátký čas velitelem jednotné skautská organizace Junák - ústředí skautské výchovy.

Do školy začal Luděk chodit na Hanspaulce, v prosinci roku 1934 se ale rodina Vlčkových přestěhovala do Terronské ulice v Bubenči. Na jaře roku 1935, společně se svým o čtyři roky mladším bratrem Zbyňkem vstoupili do dejvického 11. oddílu, vedené bratrem Bedřichem Vallou. Nejprve byl Luděk v družině Orlů, a jeho první tábor byl na Orlíku. Po reorganizaci byl v četě vedené br. Jiřím Martínkem – Marťanem. Na posledních táborech 1938 – 1940 na Lužnici a ve Vlašimi byl jeho vedoucím Ála Charvát – Chod. ( Jeho osud je také vzpomenut.) Pod Álovým vedením se někteří skauti stali členy Civilní protiletecké ochrany, a po okupaci někteří přešli do odbojové skupiny. Skauti v této skupině dělali hlavně spojky, jelikož svým věkem nebyli moc podezřelí. Ostatně druh takové činnosti jim byl znám již z branného výcviku, který se v jedenáctce prováděl. Není potvrzen správný název odbojové skupiny. Jeden z možných zní Lípa, což je název odbojové skupiny vládního vojska, ve které pracoval mjr. Valla s důstojníky plk. Thedorem Langem a plk. Zdeňkem Štěpánským. Proto je zapojení skautů v této odbojové skupině možné.

V červenci roku 1939 odešel otec za hranice, když byl poslán Obranou národa do Francie, aby asistoval gen. Ingrovi s budováním československých jednotek ve Francii. Luděk zůstal s matkou, bratrem Zbyňkem a domácí hospodyní Aloisí Kotynkovou. Protože byt v Terronské ulici byl státní a otec byl tzv. „neznámo kde“, musela se rodina opět stěhovat, tentokrát na Žižkov.

Po atentátu na Heydricha a vyhlášení stanného práva začalo gestapo zatýkat příslušníky rodin „nezvěstných“ důstojníků čs. armády. Matka se rozhodla najít si bezpečný úkryt a Luděk se Zbyňkem zůstali doma v opatrování jejich oddané hospodyně. První úkryt matky byl v Dejvicích, v bytě pplk. Kropáčka ( který byl internován na Pankráci- později v Dráždanech popraven). Zde se společně ukrýval také npor. Adolf Opálka před svým odchodem do kostela Cyrila a Metoděje. Další úkryt ji pomohl zařídit Dr. Plajner ve Veselé u Rovenska.

Nikdo nepředpokládal, že dojde k zatčení chlapců ve věku sedmnácti a třinácti let. Ukázalo se, že to byla mýlka. Jednoho dne, koncem června, ve 4 hodiny ráno se tak stalo. Zatčení provedla protektorátní policie, která se chovala dosti drsně, a chlapce odvezla do ústředny pražského gestapa v Bredovské ulici. Proběhlo několik výslechů, kdy Gestapo naléhalo na syny o prozrazení pobytu jejich otce. Kdy ho viděli naposledy, zda od něj mají nějaké zprávy, kde asi pobývá, a také kde se zdržuje jejich matka. Celou dobu byla přítomna i hospodyně Kotynková, která se s chlapci nechala také zatknout. Bratři Luděk i Zbyněk se naposled viděli v předpokoji vyšetřovací kanceláře, kdy jim bylo umožněno spolu pohovořit. Následně bylo vyšetřujícím gestapákem komisařem Obmannem sděleno, že Luděk zůstane ve vězení.

Zbyněk, kterému bylo 13 let, byl svěřen do opatrování jejich věrné a statečné hospodyni, ta se musela zaručit, že se o něj bude starat, a že Zbyněk bude docházet hlásit se na úřadovnu Gestapa. Vyšetřovatel jistě čekal, že se matka bude chtít se Zbyňkem spojit a tak se jim podaří ji zatknout. Luděk nebyl nikdy souzen, byl držen hlavně jako rukojmí. S otcem se podařilo navázat spojení, několik dopisů doručil osobně pplk. Josef Mašín.

Luděk byl nejdříve internován ve věznici na Pankráci, později převezen do vyšetřovací věznice Gestapa v terezínské Malé pevnosti. V této věznici pobyl několik měsíců a další přesun následoval do koncentračního tábora Gross Rosen ve Slezku. Tento tábor byl znám pro brutální zacházení s vězni, zvláště pak v kamenolomu, který vlastnila společnost SS-Deutsche Erd und Steinwerke GmbH. Byl zde neuvěřitelně tvrdý režim, například v roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v táboru méně než dva měsíce. Sedmnáctiletý Luděk Vlček, i když byl trénovaným a odolným skautem, neměl naději na přežití. Zemřel 27. prosince 1942.

Věrná a oddaná hospodyně Aloisie Kotynková poz.provdána Exnerová, byla za své zásluhy po válce vyznamenána.

Zdroje:

Rodinné vzpomínky-bratr Zbyněk Vlček, Charlotte, USA

Wikipedie- Koncentrační tábor Gross Rosen

---

Vyznamenání a ocenění

• in memoriam Československý válečný kříž 1939

  Zlatý Junácký kříž 1939 – 1945

---

Skautský život

Skaut 11. oddílu Prahy XIX Dejvice

Stručná historie 11. skautského oddílu Prahy XIX v Dejvicích

Vznik 11. oddílu je údajně datován od roku 1923, kdy ho měl založit br. Václav Hirschler – Jelen. Později snad vedl tento oddíl br. Jan Tesáček a Zdeněk Šlajzer. Oddíl byl jako smečka vlčat a kolem roku 1931 byl spojen se 4. oddílem (br. Birnbaum a Babrach).

V roce 1932 převzal vedené dejvické jedenáctky br. Mjr.gen.št. Bedřich Valla, po jeho přestěhování z Jičína do Prahy. Oddíl číslo 4. v té době vedl br. Ing. Rudolf Janda. Jedenáctka byla stále ještě smečkou vlčat, ale již v roce 1935 se z jedenáctky stal významný dejvický oddíl. Měl asi 30 junáků vedle 50 vlčat. Vznikly další družiny: Orlů – rádce Jiří Martínek a Bobrů – rádce Zbyněk Procházka. Oddílovým rádcem se stal Ota Carmine, jenž přešel z vodáckého oddílu br. Nováka – Braťky. Činovníky a zástupci bratra Vally se postupně stali bratři: Šulc, Krcha, Řezáč, Eiman, Vrkota, Charvát, Hajnic, Průcha (vedl pak svůj vodácký oddíl) a Moravec. V tom roce v lednu založili bratři Miroslav Sokol a Ctibor Vořech při 11. oddíle roverský kmen, jehož vůdcem se stal Viktor Krcha, jeho zástupcem Jan Lied, později Zdeněk Řezáč a Vilém Moravec. Sokol – Čego byl kmenovým rádcem, který prakticky 11. RS vedl, později jako činovník zastupoval bratra Vallu. Rádcem Polední družiny byl Z.Peter – Géz a rádcem Půlnoční družiny František Kysela – Balů. Při založení bylo jen 9 roverů, postupně jejich počet vzrostl na čtyřnásobek.

Oddílová klubovna byla v Zelené ul. č. 14., získaná bezúplatně od Báňské a hutní. Naproti klubovně byl stejně velký sklad tábornického a sportovního nářadí a materiálu. Klubovnu spravoval br. Eiman, který v jedné malé místnosti i bydlel. V klubovně se denně konaly schůzky družin, hrál se ping-pong, šachy i jiné hry; pro vlčata zde (ve výkladě asi 1 m hlubokém) bylo pěkné loutkové divadlo. Jeho duší se stal Otakar Šlehofer – Žebrák, herec, básník a malíř. Spolu s ním, a potom po něm, vedl divadélko Josef Přibyl – Akela, jenž se po Eimanovi stal vedoucím všech 4 oddílů (smeček) vlčat.

V roce 1936 se počet vlčat rozrostl na dobrou stovku. Aby br. Eiman, jenž je vedl, mohl tak velký počet zvládnout, byli mu br. Vallou přiděleni 4 roveři jako instruktoři (Ála – Charvát, Géz – Z. Peter, Borek a Parma – V. Zahajský).

Oddíl a později středisko měl vlajky, družinové praporky, totemy a od roku 1937 novou klubovnu na pozemku u dnešních ulic Thákurova a Bechyňova, kde je dnes Národní technická knihovna. Za klubovnou bylo vysázeno 11 topolů vlašských – každý oddíl jeden strom. Před klubovnou si oddíl vybudoval velké hřiště s atletickou a zborovskou dráhou, doskočiště, prostor pro hod oštěpem, diskem nebo koulí. Klubovna měla správce, paní Teršovou která zde bydlela.

Posvátným místem oddílu byl Slibový pahorek nad Drahanskou roklí. Zde u kamenné mohyly, která je zde stále, při ohni a pod československou vlajkou skládali svůj skautský slib junáci několika generací.

Dalšími památnými místy byly Baba, skály nad Vltavou v Suchdole, Nižbor, Měsíční údolí na Blanici, louka na Lužnici, Šárka, Juliana a další místa. Nejčastější oddílové výpravy byly do oblasti Divoké Šárky, do lesa u Juliány, na Kozí Hřbety, do Roztok nebo do Houslí u Lysolají, a dalšího okolí.

Tábory 11. oddílu, (některé společně se 4. a 14.chlapeckým oddílem, 7. dívčím oddílem a také se Spojovacím oddílem), se konaly v následujích lokalitách:

1932 Nižbor

1933 Nižbor

1934 Želivka pod Borovskem

1935 Žďákov

1936 Čakovice na Sázavě

1937 Lázský rybník (pokračoval jako Lesní škola)

1938 Lužnice (natáčení filmu Píseň mládí)

1939 Lužnice

1940 Kupsův mlýn na Blanici (u Vlašimi) Měsíční údolí (tábor rozpuštěn)

1945 Kupsův mlýn

1946 – Oddíly tvořící 1. Vallovo středisko měly vlastní samostatné tábory na různých místech

Lesní školy v roce 1937 se z Jedenáctky zúčastnili: Jiří Martínek–Marťan, Zbyněk Procházka–Buňa, Miloš Valla-Rázin a Ctibor Vořech-Borek. Seznámili se tu s některými legendami českého skautingu bratry Preingerem a Fanderlíkem, Talackem, Elstnerem i náčelníkem A. B. Svojsíkem.

V roce 1937, došlo v dejvickém skautingu k velké reorganizaci. Jeden z podnětů byl zákon o branné výchově ze dne 1. září 1937. Zákon zavedl povinnost mládeže účastnit se ve školách branné výchovy a od 17 let povinně absolvovat vojenský výcvik, který vedli důstojníci armády. To znamenalo také přistoupit k reorganizaci střediska a oddílů, přizpůsobit činnost novým podmínkám vyplývajícím ze zákona – a naplnit osnovu této výchovy tak, jak ji koncipoval mjr. Bedřich Valla. K reorganizaci přispěl i mohutný příliv nových členů do oddílů, především díky velmi dobré pověsti jíž se mohli dejvičtí skauti veřejně chlubit. Hrdý pokřik jedenáctky zněl: „My jsme skauti z Dejvic, nás je v Praze nejvíc!“.

Základním krokem k uskutečnění této reorganizace byl Kmenový rozkaz č. 1/1937, jímž byl položen základ branného skautingu – odsuzovaného, leč v oné vypjaté době nezbytného.

Zdroje:

zkrácené texty publikací

Miloš Zezula-Topol „Historie dejvického skautingu“

Ctibor Vořech-Borek „Duší a tělem“

Upravil Valla Jan

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Zbyněk Vlček, Jan Valla, únor 2017