Drábek Jaroslav

Skaut z Mníšku p. Brdy se účastnil odboje proti okupantům jako člen Skupiny R 37 Brdy. Po osvobození se stal členem Revoluční gardy a získal oprávnění k výslechu kolaborantů. Obyvatelé podezřelí z kolaborace na něj ze strachu podávali udání, takže byl nakonec zatčen. Záhadou v jeho životě zůstávají jak podezření na závažnou duševní chorobu, tak i nejasnosti kolem jeho brzkého úmrtí.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Jaroslav přišel na svět jako jediné dítě správce velkostatku v Mníšku. Studoval na obecné škole v Mníšku pod Brdy, poté na gymnáziu v Příbrami a čtvrtý ročník dokončil na měšťanské škole ve Zbraslavi. Vyzkoušel si mnoho různorodých pracovních pozic, nakonec se však uchytil jako dělník v Huťské slévárně. 

Kromě toho v průběhu roku 1943 nastoupil jako jeden z instruktorů Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, což by se dalo považovat za zvláštní, když byla tato instituce zaměřena na "prohitlerovskou" výchovu. Emílie Drábková (Jaroslavova matka) později uvedla, že jej sem vyslalo Hnutí za svobodu (odbojová skupina) jako pozorovatele. Ostatní členové Hnutí ale dosvědčili, že v té době Jaroslav ještě do skupiny zapojen nebyl. Tam jej patrně přivedl koncem roku 1944 jeden z přátel, Josef Polák.

Hnutí za svobodu společně se  Skupinou R 37 Brdy (založena v září 1944)  navázalo kontakty se sovětskými partyzánskými výsadky, které seskočily a skrývaly se právě  v oblasti Brd (březen 1945). Jejich hlavním cílem bylo zbavit se či zatknout generála Vlasova (velitele tzv. Vlasovců, části Německé armády složené ze sovětských vojáků, ochotných místo smrti či zajetí vstoupit do řad nepřítele). To se jim ovšem nepovedlo, Vlasova vydali Sovětům po skončení války až Američané. 

Na základě zpráv od Jaroslava a ostatních odbojářů byli vytipováni někteří občané Mníšku, kterým přibližně 10 sovětských a 4 čeští partyzáni (včetně J. Drábka) v noci z 5. na 6. května 1945 zabrali část majetku a materiál pro potřeby sovětského odboje a s ním spolupracujících místních občanů. Toto rekvírování se týkalo majitelů místní trafiky, obuvnictví, restaurace a také penzisty Richarda Kursy, který byl ,,vinen" manželstvím s Němkou.  Tito lidé utrpěli nemalé finanční ztráty. Jaroslav pouze přejížděl s dodávkou k určeným domům, jinak se na akci výrazněji nepodílel (za svůj největší prohřešek později považoval to, že si ponechal jednu krabičku cigaret z trafiky). Nadále se Jaroslav se skupinou R 37 Brdy účastnil různých sabotážních akcí, hlavně narušování přístupových cest okupantů výbušninami. 

Po osvobození se stal Jaroslav i s většinou ostatních partyzánů z Hnutí za svobodu členem Revoluční gardy. Tehdy i s kamarádem Vladimírem Faeklem získal pravomoc k výslechu podezřelých. V té době se podle Faekla začaly u Jaroslava objevovat první příznaky duševní choroby. Prý se choval povýšeně a despoticky a oba zdejší podezřelé - kytínského hostinského Mestka a baronku Kastovou - chtěl bít. U druhé jmenované mohlo jít o určité snahy o pomstu za problémy v zaměstnáních (více v sekci Osobní život). Protože výsledky výslechu byly poměrně k ničemu, začal Jaroslav osoby postižené tehdejším rekvírováním zastrašovat svou koženou brašnou, ve které údajně přechovával informace o dotyčných. 

V druhé polovině května 1945 se začalo prošetřovat sdělení, že členové zdejšího odboje i po odjezdu Sovětů zůstali v lese, odkud zastrašují obyvatelstvo a odmítli se účastnit Pražského povstání. Tehdy zasáhla mníšecká četnická stanice a s pomocí Rudé armády zatkla 29. května Jaroslava Drábka a další dva muže - ovšem ne v lese, ale u nich doma!

Cesta četníků s podezřelými vedla do věznice v Bartolomějské ulici v Praze, ta ale neměla pro další vězně místa. Proto byli převezeni na Zbraslav, kde je vzali do vazby. Poté, co bývalý vůdce jejich odbojové skupiny V. Kunc dosáhl jejich propuštění, byl Jaroslav vyšetřen a  hospitalizován na Psychiatrické klinice prof. Myslivečka v Praze. Přestože se o to později Veřejná bezpečnost pokoušela, nikdy se nepodařilo nalézt chorobopis s Jaroslavovou diagnózou, tudíž se nedá říci, na základě čeho byl do léčebny umístěn. Jeho stav se od té chvíle značně zhoršoval.

Jaroslav Drábek zemřel 14. června 1945. Nebyl oceněn ani vyznamenán, spíše naopak. Okolo jeho úmrtí panují nejasnosti (viz Osobní život), stejně jako kolem jeho psychické nemoci.

Zdroje: 

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; 

MěÚ Mníšek pod Brdy; 

Junák - Středisko Skalka

---

Pamětní místa

Jaroslav má hrob ve staré části hřbitova v Mníšku pod Brdy. Je možné, že se tělo na místě nenachází, již několikrát to v minulosti bylo prošetřováno. Nyní nejsou známí žádní přímí příbuzní, kteří by se o hrob starali, a proto o něj dobrovolně pečuje Marie Janů. Ta o Jaroslavově osudu sama mnoho zjistila a přispěla k pátrání.

---

Vyznamenání a ocenění

• Jaroslav byl navržen na udělení Československé medaile za chrabrost,  ale ze seznamu byl vyškrtnut, neboť prý nesplňoval určené podmínky charakteru československého partyzána (převážně tím, že se do odboje zapojil až v posledním roce války).

---

Skautský život

Činovník Junáka v Mníšku pod Brdy

Jaroslav Drábek (neboli Kondor) působil před válkou v skautsko-křesťanském oddíle, který měl své zázemí na mníšecké faře.  Právě s tehdejším farářem P. Arnoštem Šímou si Jaroslav udržoval hezký vztah a Otec Arnošt byl jediný člověk, který Jaroslava Drábka spatřil po výslechu, těsně před smrtí, a který urputně hájil jeho nevinu.

Když byl Jaroslav  vězněn na Zbraslavi, prý poukazoval na absurditu toho, že on - skaut - skončil v jedné cele se zrádci a kolaboranty. 

O Jaroslavově činnosti v Junáku nejsou známy žádné konkrétnější informace.

---

Více o osobě Hrdiny

Jaroslav Alois Drábek byl synem Jaroslava a Emílie Drábkových. Po dokončení maturity vyzkoušel mnoho oborů, rok navštěvoval obchodní akademii, pomáhal jako korespondent na římsko-katolickém úřadě, dokonce byl v učení na čalouníka a sedláře.

Nakonec skončil jako pomocný dělník ve slévárně ve Staré Huti u Dobříše. Na propuštění ze všech předchozích zaměstnání měla, podle výpovědi jeho matky, vliv baronka Charlotta Kastová, tehdejší sekretářka mníšeckého zámku. Během mobilizace si stěžovala na vojáky ubytované v zámku (prý kradli povlečení), proti jejím obviněním se však postavili právě Drábkovi.

V době těsně po Pražském povstání, poté, co se sovětští spolupracující partyzáni vydali zpět do rodné vlasti, získal Jaroslav oprávnění k výslechu podezřelých z kolaborace. Šlo o kytínského hostinského a právě o baronku Kastovou. U Jaroslava se prý začalo projevovat schizofrenní chování, stával se často agresivním a podezřelé chtěl bít.

Poté, co byl i s dalšími dvěma bývalými odbojáři zadržen za údajné výtržnosti a zastrašování místních (obvinění padla převážně ze strany lidí podezřelých z kolaborace, kteří měli z partyzánů strach), se prý během převozu choval podivně, zaznamenával si čísla protijedoucích vozidel a své zápisy si podepisoval jménem Lev Valsoraj nebo Valsorajevič (Jaroslav pozpátku s ruským otčenstvem). Kus cesty se choval podivně, ale pak byl zase při smyslech. 

Ve věznici na Zbraslavi bylo zoufale málo místa, a tak musel Jaroslav sdílet celu s dalšími 13 vězni, někteří museli spát i na zemi. Jaroslav se dostal do sporu s některými ze zadržených, možná i kvůli duševní nemoci. Při rvačce utržil několik podlitin a byla mu nasazena svěrací kazajka a svázány nohy. 

Následující den vypovídal před soudem, podle kterého psychickou poruchu simuloval (mnoho odbojářů  v té době se tak skutečně snažilo vyhnout soudu), což se nedalo vyvrátit ani potvrdit, když nebyl vyšetřen lékařem. Ještě téhož dne dosáhl bývalý vůdce R 37 propuštění Jaroslava i ostatních partyzánů. Jaroslav byl pak v Praze v Lékařském domě prohlédnut doktory a posléze hospitalizován v Psychiatrické léčebně (Karlova 11, Praha 2). Předtím prý pronášel nesouvislé útržky obvinění i citace z Londýnského rozhlasového vysílání. Jediný, kdo jej tehdy navštívil, byl P. Šíma. V tváři Jaroslav vypadal strhaně a museli jej přivézt na lůžku. Krátce na to Jaroslav zemřel.

Tato Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu uzavřená verze se však úplně neshoduje s příběhem, který se vypráví po Mníšku. 

Podle té Jaroslav žádnou formou schizofrenie netrpěl, a šlo pouze o zástěrku mučení, kterému byl vystaven po dobu svého pobytu na Zbraslavi. Tomu by nahrávalo i to, že nikdy nebyly nalezeny chorobopisy, na základě kterých měl být Jaroslav na Psychiatrické klinice hospitalizován. 

,,...Jestli mu někdo klade za vinu (kolaboraci), že byl za války cvičitelem v Kuratoriu pro výchovu mládeže, byli tam i jiní Mníšečáci  a nevím, že by jim to kdy kdo připomínal nebo vyčítal. Bylo dobře, že ty jistě ne příjemné funkce na sebe vzali oni, a ne skuteční kolaboranti. (...)  Vím od bývalého mníšeckého faráře, že Kondor byl spojkou a zásobovatelem partyzánů v brdských lesích. P. Šímovi to Kondor řekl pod zpovědním tajemstvím, kterého se P. Šíma po konci války a právě v souvislostech se smrtí a různými fámami okolo br. Drábka cítil být zproštěn. (...) Jak vypadal na smrtelné posteli, to bylo podle P. Šímy otřesné. Bělovlasý stařec s vyhaslým pohledem, nevnímající, kdo za ním přišel. S obličejem strhaným bolem a rozbitým, lidská troska čekající na svou poslední hodinku. (...) Kolaboranti se soudili, věšeli, ale nelikvidovali takto sadistickým způsobem."

Toto stálo v písemné výpovědi jednoho z Jaroslavových přátel, kterému to všechno Otec Šíma vyprávěl. Ti, kdo Jaroslava pamatovali, jej proto bránili a za příčinu smrti považovali kruté soudní zacházení. 

Úplnou pravdu se už asi nedozvíme. 

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Alžběta Lacková, únor - duben 2017