Klein Otto

Ostravský skaut, pracoval jako technik. Za války pracovně nasazený v Německu, odkud uprchl. Člen ilegální organizace Odboj slezských junáků, byl zatčen 4. 4. 1945 a popraven koncem dubna na starém židovském hřbitově v Polském Těšíně.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Narodil se v Ostravě, kde vyrůstal, studoval i vstoupil do skautského oddílu. Celá jeho rodina si v době války prošla internací v různých táborech nebo věznicích. Sám umírá ve svých 24 letech s rukama za zády, svázanýma elektrickou šňůrou, a s kulkou v týle klesá do mělkého hrobu v Polském Těšíně, na zdejším starém židovském hřbitově.

Student průmyslovky, rozšafný mládenec, který nesměl chybět u žádné z táborových prací. Byl rozený praktik. Radil, pomáhal, měl prostě skautský fortel. Byl robustní postavy, mocného hlasu a hezkých tmavých kudrnatých vlasů. Jen nerad slyšel, když někdo utrousil slůvko "Fatty" pro jeho korpulentnější postavu; to pak po pokřikujícím zle blýskl okem a něčím co měl po ruce, mrštil.

Otto Klein byl neobyčejným skautem. Byl zástupcem vedoucího 1. oddílu v Moravské Ostravě a svůj život neváhal nasadit v odboji proti nacistickému zlu.

 Odboj slezských junáků vznikl 13. listopadu 1943. V čele stál Vladimír Čermák a jádro tvořili většinou skauti z 1. oddílu Moravská Ostrava. Pomáhali partyzánům v Beskydech, donášením potravin, léků a různých zpráv. Ke konci války se odbojová skupina připravovala na odchod do hor a na ozbrojené povstání. 

Ilegální činnost - šlo zejména o sbírání zpravodajských informací, podporu osob v ilegalitě a snažili se také získat zbraně, aby se na konci války mohli zapojit přímo do boje proti okupantům. Při shánění zbraní však narazili na udavače. V dubnu 1945 byli pozatýkáni gestapem. Jejich životy se po dlouhém mučení naplnily o několik dní později v Těšíně.

Zdroje:

Noviny Horizont ze dne 26. 4. 2016, článek Vzpomínka na povražděné bratry.

Hyvnar, Kryštof. Ivančena 70 let ve vzpomínkách a obrazech. TDC, Praha 2016. ISBN 978-80-7501-104-6.

---

Pamětní místa

Ivančena se nachází mezi Malchorem a Kykulkou, pod vrcholem Lysé hory, na červené a modré značce. Modrá směr Lysá Hora, červená vede až do Pražma. 

 Do roku 1989 byla ivančenská mohyla symbolem odboje proti nesvobodě. V období totality sledovaly hromadné výstupy bezpečnostní síly a shromáždění doprovázela represivním opatřením.

Nedaleko mohyly zaléháváme a já maskován bílým prostěradlem, se opatrně plížím ještě kousek vpřed. Nic. Vzduch je čistý, fízlové dorazí asi až po ránu. Zalézáme do křoví a snažíme se jeden od druhého co nejvíce ohřát. Nezbývá než čekat, jestli dorazí i ostatní. Začíná svítat a pořád nic. Zima mi je jako snad ještě nikdy. Konečně zaslechnu vrzání sněhu. Jsou to fízlové, chystající se obklíčit Ivančenu aby se k ní bez jejich vědomí nikdo nedostal, nebo kamarádi? Konečně rozpoznávám Karlose a Balavana. Syknutím je navádím do naší skrýše. Na rozdíl od nás si vylosovali delší cestu až z Morávky, to aby aspoň někdo z  nás skrz zátahy došel, a to vysvětluje jejich zpoždění. Zdejší povětří začíná být poněkud nezdravé, jde se na to. Vybaluji z batohu kus žuly, na kterém je napsáno poděkování naší osady,  a jdu ji připevnit. Mohyla přede mnou ční jako obrovská hradba nějaké pevnosti z fantasy románu. Karlos bere kytaru a pak hrábne do strun. Daleko do kraje se nesou tóny Vlajky, trampské hymny. Stojíme v pozoru, a zpíváme hlasitě - svůj úkol jsme splnili, desku už nám nikdo nemůže vzít a rozbít, tak co? Jakmile dohraje, zasalutujeme a pak si nahodíme bágly na záda. Nabíráme kurz na Trávný. Za námi zůstává výmluvná hráz Ivančeny, jeden z nejznámějších pomníků na světě. Je duben 1988, den sv. Jiří.

Na Ivančeně je kamenná mohyla na památku skautů umučených v době 2. sv. války. Mohyla je symbolem vlastenectví, statečnosti a přátelství. Roku 1999 mohyla zabírala asi 40 metrů čtverečních a zhruba 195 metrů krychlových, sahala do výšky 4 metrů.

V široké lesní krajině se tyčí majestátně vyhlížející kopec. Na jeho vrcholku je sestavená mohyla z kamenů na památku bratrů skautů, co byli zastřeleni.

U mohyly je postavený stožár na vlajku a obelisk, do kterého je vytesáno: Na věčnou památku pěti ostravských skautů a všech skautů padlých ve službě vlasti navršili z vynesených kamenů od října 1946 skauti, trampi a další návštěvníci Mohylu na Ivančeně. Bratři: Vladimír Čermák (narozen 1919), Vladimír Pach (1921), Otto Klein (1921), Quido Němec (1922), Milan Rotter (1926) za odbojovou činnost byli zavražděni německými okupanty 24. dubna 1945 v Cieszyně. Dne 6. října 1995.

Pamětní deska na zdi márnice na starém židovském hřbitově v Polském Těšíně.

Zdroje:

http://vkskaut.blog.cz/0704/neco-o-ivancene

Skaut - Junák číslo 8 / 2002 - článek Ivančena, na stranách 18 - 19.

---

Vyznamenání a ocenění

•  Junácký kříž "Za vlast" 1939–1945

---

Skautský život

Zástupce vedoucího 1. odd. Ostrava

První zmínka o skautingu v Ostravě se objevuje v červnu 1916, avšak první světová válka nedovolila jeho myšlenky dále rozvíjet. To bylo možné až od roku 1919, kdy byl založen první chlapecký oddíl. Ten se později spolu s prvním dívčím oddílem, stal základnou pro odbojovou skupinu Vladimíra Čermáka. 

Ve 30. letech vystřídal oddíl několik kluboven: 1931 - 1932 to byl objekt v Rafinerii minerálních olejů (OSTRAMO), pak v budově obecné školy na Slezské Ostravě a v období 1934 - 1938 v Zákrejsově ulici v Přívoze. 

Zřejmě nejoblíbenějším tábořištěm bylo údolí potoka Červík na Starých Hamrech, kde oddíl ve 30 letech strávil hned pět sezón. Ve výčtu tábořišť se objevuje také údolí říčky Čermné v Klokočově u Oder, údolí Moravice a Brňov. Oblíbeným tábořištěm byla také Chladná voda, romantické místo v  úbočí Lysé hory, kde byla ve 30. letech založena Slezská zemská lesní škola. Místo, které sehrálo významnou roli také v nadcházejícím válečném příběhu.

Náš hrdina Otto Klein měl přezdívku Fatty a byl blízkým spolupracovníkem Vládi Čermáka. Podle árijských zákonů byl poloviční Žid a stál v čele "klanu" Kleinů, kterých bylo v oddíle hned několik. Na tento "klan" v dobrém vzpomínala Jarmila Kostková takto:

Otto patřil k vedení skupiny a byl vedoucí osobností "rodiny Kleinů". V oddíle byli čtyři Kleinové - bratři Otto a Zigi, a jejich bratranec Lojza a další bratranec Erich. Otto, Zigi a Lojza byli polo - Židé, Erich byl Žid a stal se za zvláštních okolností obětí holocaustu. Šel do Terezína dobrovolně s ideou, že bude učit židovské děti a zřídí v Terezíně skautský oddíl. Nikdo neví, kdy a kde zemřel..."

 Podle vzpomínek pamětníků ovládal skautskou praxi ze všech nejlépe.

Zdroje:

Radkovičová, Jitka. Stopy vedou k Ivančeně: odboj slezských skautů 1938 - 45. TDC, Praha 2015. ISBN 978-86825-59-5.

Hyvnar, Kryštof. Ivančena 70 let ve vzpomínkách a obrazech. TDC, Praha 2016. ISBN 978-80-7501-104-6.

---

Více o osobě Hrdiny

Rodina:

Otto, celým jménem Otto Arnošt Klein se narodil 20. 4. 1921 v Ostravě, kde vystudoval střední průmyslovou školu. Ottův otec se jmenoval Viktor a jeho matka Marie Anna Kleinová rozená Žáková. Oba jeho rodiče pocházeli z Ostravy, kde se také Otto narodil. Toto manželství bylo požehnáno dvěma syny: již zmíněným Ottou a jeho bratrem Leem Karlem (Leo Karel Klein). Celá rodina si prošla nacistickou internací. Otce zatklo gestapo už v roce 1940. Byl vězněn v terezínské Malé pevnosti, a domů se vrátil až po osvobození v roce 1945. Matka Marie byla zatčena 4. dubna 1945 při rozsáhlé akci, kdy se do vězení spolu s ní dostala většina rodinných příslušníků skautských odbojářů. Domů se již nevrátila. Bratr Leo byl internován v táboře v Benešově. Uprchl odtamtud 4. května a do Ostravy se vrátil  až v červnu 1945.

Práce:

Otto bydlel za druhé světové války zpočátku v Lipníku nad Bečvou a také ve Zlíně, kde pracoval jako technický pracovník v konstrukčním oddělení u Bati. V roce 1942 (nebo 1943) byl plně nasazen ve Štýrském Hradci, kde jej zatkli a uvěznili, zřejmě se podílel na činnosti protiněmecké skupiny. V roce 1944 uprchl zpět do Ostravy.

Vztah:

Za války chodil  s dívkou Evou Kolářovou (Rotterovou), která tenkrát chodila do I. dívčího oddílu. Hned na začátku jejich vztahu tedy po jeho návratu z Hradce, Otto Evě řekl, že si je vědom toho, že je dcerou člověka,který zahynul v KT, a podle toho se k ní bude chovat. Jejich vztah byl vřelý a láskyplný, mnoho věcí dělali společně, trávili spolu mnoho času, plánovali společnou budoucnost, jenže ta se bohužel nenaplnila: došlo totiž k vyzrazení odbojové skupiny, a to znamenalo konec.

Zdroj:

Radkovičová, Jitka. Stopy vedou k Ivančeně: odboj slezských skautů 1938 - 45. TDC, Praha 2015. ISBN 978-86825-59-5.

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Nela Franková - Vážka, duben 2017