Löwidt František

Skaut plzeňského 2. oddílu "Stopa" v letech 1935-1939, rádce družiny Lišek. Zahynul v koncentračním táboře Auschwitz/Osvětim z důvodu rasové nenávisti.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

     František Löwidt se narodil 31. srpna 1923 v Plzni jako syn obchodníka Otto Löwidta a jeho manželky Růženy rozené Scheuerové. Měl ještě mladší sestru Hanku narozenou 14. dubna 1929. Bydleli v centru města poblíž Náměstí Republiky na adrese Riegrova 18, Plzeň.

      Od května 1935 do března 1939 byl skautem v plzeňském 2. oddílu Junáka "Stopa", kde se vypracoval do funkce družinového rádce. V době nuceného opuštění oddílu na jaře 1939 se učil automechanikem. Hned v březnu tohoto roku žádal o vystavení cestovního pasu za účelem návštěvy příbuzných v Anglii. Pas mu byl vyhotoven, ale zůstal nepoužit, protože František nikam neodcestoval. Ještě v červnu 1940 plánoval nástup na průmyslovou školu, ale studovat už kvůli nařízeným protižidovským opatřením dál nesměl.

     Spolu s matkou a sestrou byl deportován druhým z velkých plzeňských transportů s označením "S" dne 22. ledna 1942 do Terezína. Odtud byl dne 28. září 1944 transportem "Ek" odvlečen do Osvětimi, kde zahynul. 

 Zdroje:

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň, osobní registratura, sign. L – 5055 Löwidt František

Kol., Terezínská pamětní kniha, Praha 1995, s. 287.

---

Pamětní místa

Františka Löwidta připomíná kámen s jeho jménem v plzeňské Zahradě vzpomínek, symbolickém hřbitově plzeňských obětí holocaustu vytvořeném v sousedství tzv. Staré synagogy v dvorním traktu domu ve Smetanových sadech č. 80/5 v Plzni. Fotografie viz příloha. Blíže k Zahradě vzpomínek viz medailón Hanuše Adela.

---

Vyznamenání a ocenění

• Vzhledem k okolnostem úmrtí jmenovaného je pravděpodobné jeho vyznamenání zlatým stupněm Junáckého kříže Za vlast 1939-1945. V dostupném zdroji (Bořík, Stanislav: Junácký kříž "Za vlast 1939-1945", Plzeňsko. List pro vlastivědu západních Čech, roč. XXII, 1995, č. 4, s. 1)  který ovšem není vyčerpávající, není jeho jméno uvedeno.

---

Skautský život

člen 2. odd. Junáka v Plzni, rádce družiny Lišek

     Podle poválečného medialónku vypracovaného vedoucím Stopy Janem Krausem - Šiwou František Löwidt "...přistoupil ke skautům 2. 5. 1935, pod registračním číslem skautské průkazky 4809. Úspěšný rádce družiny Lišek 2. oddílu skautů Stopa v Plzni. Složil řadu odborných zkoušek vedle průkazů zdatnosti, byl na několika táborech letních." Díky dochovaným oddílovým rozkazům Stopy můžeme toto stručné konstatování poněkud doplnit a přiblížit tak Františkovo předválečné skautování trochu více.

     V květnu 1935 nastoupila do Stopy pětice nováčků, kteří do konce června složili nováčkovskou zkoušku a stali se skauty. Tři z nich - Františka Löwidta, Jana Schulhofa a Františka Drechslera - spojoval nejen ročník narození 1923 a postupně utužované kamarádství, ale i tehdy ještě zdánlivě nedůležitá drobnost, kterou byl židovský původ. Všichni se do práce ve Stopě vrhli s elánem. Pomáhali při budování nové klubovny v přízemním domku na nároží dnešní Klatovské třídy a Sukovy ulice naproti strojní průmyslovce a získali zkušenosti na táborech, které Stopa v druhé polovině 30. let konala na řece Úhlavce u Benišova mlýna nedaleko Mileva u Kladrub (1935), rybníka Milava u Blatné (1936), rybníka Spolí u Třeboně (1937) a rybníka Velká Kuš u Kadova na Lnářsku (1938). Během dvou let už patřili mezi opory oddílu a jistě po zásluze je vůdce Šiwo všechny tři zařadil do skupiny, jejíž členové se ve dnech 20. a 21. září 1937 vystřídali při čestné stráži u symbolického katafalku zesnulého prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka na plzeňském Náměstí Republiky. V říjnu 1937 už byl Honza Schulhof - Nibowaka rádcem družiny Jezevců, František Drechsler rádcem družiny Daňků a František Löwidt jeho zástupcem.

     Na podzim 1937 se v houstnoucí mezinárodně politické atmosféře plzeňští skauti zapojili do výcviku hlásné a spojovací služby Civilní protiletecké ochrany (CPO). Velitelem této složky CPO, jejímž úkolem bylo zpozorovat a hlásit blížící se nepřátelská letadla, byl v Plzni jeden ze zakladatelů zdejšího skautingu Josef "Jožka" Knapp - Maate, který záměrně svěřil tento důležitý úkol skautům. Základní pětiměsíční výcvik prováděný instruktory z řad CPO i armády proběhl od listopadu 1937 do března 1938 a hoši do něj zapojení získali a upevnili své znalosti v rozpoznávání typů letadel, signalizaci, ale i v používání plynových masek a protichemické ochraně. Pro závěrečné cvičení bylo jen ze Stopy připraveno patnáct tříčlenných hlídek, které při vyhlášení poplachu měly za úkol obsadit určená stanoviště na vyvýšených bodech ve městě a bezprostředním okolí, pomocí dalekohledů sledovat předepsané úseky a v případě zjištění nepřátelských letadel předat zprávu o nich vlajkovou abecedou nebo telefonicky pěší nebo cyklistické hlídce, která předávala zprávu dál. Z dnešního pohledu a s vědomím reality druhé světové války značně naivní, ale tehdy úplně vážně míněné plány skauti přijali jako službu nejvyšší důležitosti a jak při cvičeních na jaře 1938, tak při květnové a zářijové mobilizaci se snažili podle svých nejlepších schopností svěřené role plnit.

     František Löwidt a František Drechsler patřili s jedinou neúčastí z 23 podniků pořádaných v rámci výše zmíněného pětiměsíčního výcviku mezi jeho nejaktivnější účastníky. Pro závěrečné cvičení hlásné služby CPO byl Löwidt jmenován velitelem stanoviště na vrchu Radyně kóta 565, podobně František Drechsler byl velitelem hlídky na stanovišti na vrchu Krkavec a Honza Schulhof velitelem hlídky na vrchu Mikulovka (Mikulka).

     František měl ale i řadu jiných koníčků. Když Šiwo v březnu 1938 vyhlásil v rámci oddílu založení filatelistického kroužku, byl Franta jedním z prvních zájemců. Pod vedením instruktora Františka Steinera se na jaře 1938 připravovali s Františkem Drechslerem a několika dalšími členy oddílu v bazénu na župní plavecké závody. V květnu 1938 patřil i do skupiny zájemců o motoristický výcvik, který byl skautům nabídnut v rámci branné přípravy. Podle další zmínky z května 1938 byl Löwidt správcem oddílové nástěnné čítárny, kterou chlapci zásobovali z domova donesenými zajímavými časopisy. Zároveň byl František Drechsler správcem oddílové knihovny. V listopadu 1938 nacvičovali oba na župní uzlovací a lasovací závody v Měšťanské Besedě konané 27. listopadu 1938, kde se pět závodních družin Stopy umístilo na 1., 3., 6., 11. a 12. a jedno vlčácké družstvo na 10. místě; přeborníkem západočeské župy v ozdobném lasování pro rok 1938 se tehdy stal František Drechsler. Franta Löwidt přitom na podzim 1938 už nebyl jeho zástupcem u Daňků, ale sám vedl družinu Lišek.          

     Důsledky mnichovských událostí způsobily, že cesty tří kamarádů se postupně rozdělily. Spojení dříve samostatných skautských organizací do jednotné Junák - ústředí skautské výchovy v prosinci 1938 s novými stanovami, které deklarovaly výchovu "v křesťanském duchu", mělo za následek postupné vyloučení Židů z řad skautů. První opustil Stopu na konci ledna 1939 dobrovolně Honza Schulhof - Nibowaka, který odcestoval za strýcem do Austrálie. Zachránil si tak život, ale do rodné Plzně už se nikdy nevrátil. Družinoví rádcové Löwidt a Drechsler museli opustit oddíl spolu s dvanácti dalšími chlapci hned po německé okupaci; jsou jmenováni v oddílovém rozkaze z 24. března 1939, ve kterém se s nimi Šiwo z donucení loučí. A zatímco Frantu Drechslera zakrátko čekala s jeho starším bratrem cesta do Irska, na kterou si v torně vzal s sebou svůj skautský kroj s legitimací a svazkem fotografií ze stopáckých táborů a ze které se oba vrátili přes bažiny Dunkerque po dlouhých šesti letech v uniformách československé zahraniční armády, Franta Löwidt zůstal s rodiči a sestrou v Plzni. Netušil, že ho čeká jiná cesta - pouť bez návratu do Terezína a odtud do Osvětimi.

Zdroje:

Archiv Okresní rady Junáka Plzeň-město, osobní fond Jan Kraus, oddílové rozkazy Stopy 1935-1939.   

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň, osobní registratura, sign. D – 1306, D - 1324 (Drechsler František, Drechsler Jan)

Osobní archiv Miroslava Eisenhammera - korespondence s Mary Drechsler-ovou, Dublin, Irsko (dcera Františka Drechslera) z roku 2009.

---

Více o osobě Hrdiny

     Připomeňme pro dokreslení Františkova života ještě osudy dalších členů rodiny Löwidtových:

      Františkův otec Otto Löwidt se narodil 30. října 1883 ve Skořicích, malé vsi na rokycanském okraji Brd. Počátkem 20. let 20. stol. už bydlel v Plzni, nejprve na adrese Veleslavínova 20 u bratra Leo Löwidta, kam si po sňatku 29. října 1922 přivedl i manželku Růženu rozenou Scheuerovou (narozena 9. května 1899 v Plané u Mariánských Lázní). Spolu se pak v lednu 1923 odstěhovali na Třídu Čs. legií č. 20, kde bydleli do února 1929. Odtud krátce před narozením dcery Hany přesídlili do Riegrovy ulice č. 18 do domu, který Otto spoluvlastnil s bratrem Leo Löwidtem. Zde žila rodina až do obdržení příkazu k transportu. Rodinné prostředí bylo podle vzpomínek dcery Hanky multijazykové - doma mluvili německy i česky, koncem třicátých let spíše česky, a matka děti navíc odmalička vedla ke studiu angličtiny. Před válkou pravidelně jezdívali za babičkou a strýcem do Mariánských Lázní a němčina byla pro ni i bratra druhou mateřštinou.          

     Otto Löwidt se živil jako obchodník a vedl s bratrem textilní firmu "Löwidt a spol., výroba prádla a manipulace textilních výrobků, Plzeň". Obchod se nacházel v přízemí domu v Riegrově ulici č. 18, v jehož druhém patře bydleli. Manželka Růžena se jako většina matek té doby starala o domácnost. Už v první polovině 30. let měla cestovní pas, do kterého nechala v roce 1935 zapsat i dceru Hanku. V prosinci 1938 požádala o jeho prodloužení a nový doklad převzala v lednu 1939. Syn František podal 31. března 1939 žádost o cestovní pas k cestě do Anglie přes Německo, Francii, Holandsko a Belgii. Plzeňské policejní ředitelství vystavilo žádaný doklad již 15. dubna 1939 s platností na tři roky, ale z dochovaného formuláře není jasné, zda jej František převzal. Víme jen, že k plánované cestě nedošlo a vypuknutím války 1. září 1939 šance rodiny na legální vystěhování skončila.

     Následoval už jen postupně rostoucí útlak. V důsledku nařízení říšského protektora z 21. června 1939 o židovském majetku ztratil Otto Löwidt možnost disponovat svým podnikem. V důsledku série omezení v občanském životě platících pro Židy od sklonku dubna 1940 nesměl František, který se učil automechanikem,  nastoupit k plánovanému studiu na průmyslovou školu. Místo toho se mohl živit jen jako pomocný dělník, jak je poznamenáno na jeho pobytové přihlášce z podzimu 1941. Dne 13. září 1941 hlásil na policii ztrátu občanské legitimace, což dost možná nebyla náhoda, ale zoufalý (a v těch dnech nikoli ojedinělý) pokus, jak se vyhnout jejímu zřetelnému označení písmenem "J" na znamení židovského původu. Toto označení dostaly podle dalších omezujích předpisů platících od září 1941 osobní doklady i pobytové karty Židů souběžně se zavedením povinného nošení žluté hvězdy na oděvu.

          26. října 1940 byl Otto Löwidt spolu s bratrem Leem a dalšími plzeňskými Židy (mj. Pavlem Klauberem, otcem skauta Hanuše Klaubera - viz medailón Hanuše Klaubera) zatčen gestapem a dán do tzv. "ochranné vazby", což byl nacistický výraz pro transport do koncentračního tábora. Důvod zatčení přibližně padesátičlenné skupiny členů plzeňské židovské obce dodnes není přesně znám, dává se do souvislosti se snahou protikomunistického referátu plzeňského gestapa rozbít II. ilegální vedení KSČ kraje Plzeň a zároveň zastrašit obyvatelstvo. Podle záznamu v opatrovnickém spisu zemřel Otto v Mauthausenu 7. února 1942. Matka Růžena spolu s oběma dětmi Františkem a Hankou obdržela příkaz k cestě do Terezína druhým ze tří velkých plzeňských transportů, který měl označení "S", vyjížděl 21. a do cíle dorazil 22. ledna 1942. V terezínském ghettu žili dalších dva a půl roku. Vzhledem k úmrtí Otto Löwidta musel být dětem již v době jejich odtransportování do Terezína ustanoven poručník, kterým se stal JUDr. Artur Fantl, židovský právní zástupce, předseda plzeňské židovské obce a otec vlčete Stopy Viktora Fantla. 28. září 1944 byl František transportem "Ek" odvlečen do Osvětimi, kde zahynul. Matka Růžena byla deportována o necelé dva týdny později také do Osvětimi transportem "Ep" 9. října 1944, ani ona se nevrátila. Spolu s ní jela ve stejném transportu i dcera Hanka, která jako jediná z rodiny přežila. Z Osvětimi byla krátce po příjezdu deportována dále do Kurzbachu - pobočky tábora Gross Rosen, kde byla s dalšími ženami nasazena na přelomu let 1944/45 na stavbě protitankových opevnění a kde se dočkala osvobození Rudou armádou. 

       Osud Františkovy sestry Hanky si zaslouží širší zmínku i proto, že byla kamarádkou Věry Kohnové, která ji často zmiňuje ve svém deníku (viz též medailón skauta Josefa Šmolky). Deník Věry Kohnové vznikal od sklonku srpna 1941 do ledna 1942 a zachycuje události uvnitř plzeňské židovské komunity v posledním půlroce před deportací do Terezína z pohledu třináctiletého děvčete. V roce 2006 byl vydán v edici a představuje ojedinělé svědectví o závěru existence židovského společenství v Plzni; někdy bývá srovnáván s celosvětově známým Deníkem Anny Frankové. Hanka jako jediná z celého okruhu osob, které jsou v deníku Věry Kohnové zmiňovány, válku přežila. Do vlasti se vrátila v červnu 1945 a žila pak s bratrancem Hanušem Löwidtem v Kladně.

      Hanuš Löwidt (narozený 1913) byl synem Františkova strýce Leo Löwidta. Před válkou bydlel s nimi v domě v Riegrově 18 v Plzni, pracoval jako příručí v otcově a strýcově obchodě, v letech 1933 - 1936 studoval textilní průmyslovku v Liberci a od října 1936 do listopadu 1938 vykonával základní vojenskou službu u 4. jezdeckého pluku v Klatovech. Jako četař aspirant v záloze žádal koncem března 1939 nejprve o běžný cestovní pas za účelem konání studijní cesty do Anglie, v květnu ale žádost stáhl a zaměnil ji za žádost o pas vystěhovalecký. Ten mu byl vystaven 3. července 1939, Hanuš si jej vyzvedl a na rozdíl od ostatních příslušníků rodiny jej včas použil - podle poznámky na policejní přihlášce odcestoval 28. srpna 1939 do Francie. Věrný vojenské přísaze se 23. září 1939 přihlásil v Paříži do československé zahraniční armády a následně se stal příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. Po šesti letech válečné služby se vrátil do vlasti a v létě 1945 si z Anglie přivezl i manželku Pearl, která bydlela od 30. srpna do 19. září 1945 s Hankou v původním domě Löwidtových v Riegrově ul. č. 18 v Plzni. Odtud se obě odhlásily do Kladna, kde se Hanuš po demobilizaci snažil podnikat. Hanuš je na pobytové kartě podepsán jako Hančin poručník. Po roce 1948 všichni tři emigrovali do Anglie, kde se Hanka později provdala a jako Hana Newman Löwidt-ová ještě v roce 2017 žila v Londýně. V roce 1998 poskytla obsáhlé svědectví o osudu své rodiny pro výzkumný projekt iWittness University of Southern California Shoah Foundation; přibližně tříhodinové vyprávění v dobře srozumitelné angličtině opatřené poznámkami a doplněné rodinnými fotografiemi je přístupné na webových stránkách uvedeného projektu:   https://iwitness.usc.edu/sfi/Search.aspx?term=[Hana%20Newman].

Zdroje:

Martinovský, Ivan a kol., Dějiny Plzně v datech. Praha 2004, s. 331.

Kol., Terezínská pamětní kniha. Praha 1996, s. 287.

Susa, Zdeněk, Deník Věry Kohnové. Středokluky 2006, ISBN 80-86057-40-2.

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejni ředitelství Plzeň, osobní registratura, sign. L-2692 Löwidtová Růžena, L-2384 Löwidt Hanuš

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň, pobytové přihlášky (Löwidt Otto, František, Hana, Hanuš, Leo)

Státní okresní archiv Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond Okresní soud Plzeň I, opatrovnické spisy - sign. P II 133/42 (Löwidtovi František a Hana)

Vojenský ústřední archiv Praha, databáze příslušníků československých jednotek v zahraničí, záznam Löwidt Hanuš - http://www.vuapraha.cz/soldier/17749581

https://iwitness.usc.edu/sfi/Search.aspx?term=[Hana%20Newman]

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Miroslav Eisenhammer, listopad - prosinec 2019