Šmolka Josef

Skaut a činovník 2. skautského oddílu Stopa v Plzni. Zemřel v koncentračním táboře z důvodu rasové nenávisti.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

     Josef Šmolka se narodil 20. prosince 1919 v Plzni jako syn Emila Šmolky a Berty Šmolkové rozené Reinerové. Byl jejich jediným dítětem. Rodiče vedli obchod s galanterií a střižním zbožím v Plzni ve Františkánské ulici č. 16, který prodával i potřeby pro skauty. Studoval Masarykovo reálné gymnázium v Plzni, kde na jaře 1938 maturoval a pak nastoupil do Prahy na studium komerčního inženýrství (tj. ekonomie).

     V květnu 1932 začal chodit do plzeňského 8. (židovského) oddílu, odkud po dvou letech přešel do 2. oddílu "Stopa". Zde postupně zastával řadu funkcí včetně vedoucích až do března 1939, kdy musel oddíl formálně opustit. Neoficiálně s ním však spolupracoval dále až do dubna 1940.

     Spolu s rodiči byl deportován transportem „T“ z Plzně do Terezína 26. 1. 1942, odkud pak byli všichni společně deportováni transportem "An" 25. 4. 1942 z Terezína do Varšavy, kde Josef s rodiči žili ještě více než rok. Další případný transport ani místo úmrtí nemáme doloženy, v materiálech k jeho osobě se uvádí datum úmrtí 18. 7. 1943. Do souřadnic místa úmrtí uvádíme Varšavu, ale pravděpodobně spíše zemřel v některém z vyhlazovacích táborů na východě.

Zdroje:

Archiv Okresní rady Junáka Plzeň-město, osobní fond Jan Kraus - oddílové rozkazy Stopy 1934-1939, soubor plakátů ke skautským akcím.

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň, osobní registratura, sign. Š-10 360 (Šmolka Josef), Š-2129 (Šmolka Emil), Š-12 305 (Šmolková Berta).

Kol.: Terezínská pamětní kniha, Praha 1995, s. 301.

Národní archiv, fond 499 Junák, Praha - soubor medailónků zahynulých skautů.

---

Pamětní místa

    Josefa Šmolku připomíná kámen s jeho jménem a datem narození v plzeňské Zahradě vzpomínek, symbolickém hřbitově obětí holocaustu z Plzně vytvořeném v sousedství Staré synagogy ve dvorním traktu domu ve Smetanových sadech č. 5 v Plzni. Foto viz příloha. Blíže o Zahradě vzpomínek viz medailón Hanuše Adela.

---

Vyznamenání a ocenění

•      Josef Šmolka je uveden jako pravděpodobný držitel zlatého stupně Junáckého kříže Za vlast 1939-1945. (V citovaném přehledu je chybně uveden jeho rok narození jako 1921.)

  Zdroj: Bořík, Stanislav: Junácký kříž "Za vlast" 1939-1945. Plzeňsko - list pro vlastivědu západních Čech, roč. XXII/1995, č. 4, s. 1. 

---

Skautský život

skaut 8. a 2. oddílu Junáka v Plzni

     Díky materiálům z pozůstalosti Josefova skautského vedoucího Jana Krause - Šiwy můžeme poznat skautskou činnost Josefa Šmolky velmi dobře. Šiwo na něj vzpomněl po válce v podrobném medailónku, mimo to jeho jméno prochází předválečnými oddílovými rozkazy i dalšími dochovanými písemnostmi plzeňského 2. oddílu Stopa.

    "Nezapomeneme nikdy, že dne 12. června 1932 složil v nýřanském polesí svůj skautský slib a že také až do dne 18. července 1942(! - správně 1943), kdy pravděpodobně naposled spatřil krásné slunko světa, vždy věrně svému slibu dostál a nikdy jej nezradil. Statečný hrdina!" Závěrečná slova Šiwou sestaveného medailónku mohou vhodně uvést příběh, který si skutečně zaslouží připomenutí.

      Josef Šmolka začal od 1. května 1932 chodit do plzeňského 8. (židovského) oddílu vedeného Hanušem Adelem. Táhlo mu tehdy už na třináctý rok, ale o co kvůli pozdějšímu vstupu do organizace přišel, to v krátké době dohonil. Slib složil 12. června 1932, jeho skautská průkazka nesla číslo 79 422. Po dvou letech, v květnu 1934, přestoupil už jako zkušený skaut do 2. odddílu Stopa. Stal se zástupcem rádce družiny Vlků. Ještě v květnu 1934 složil odborku průvodce a k 29. červenci, v závěru svého prvního "stopáckého" tábora na Úterském potoce pod Trpísty získal odborku táborníka. Během dalších let mu na konto přibyla řada dalších odborných zkoušek, mimo jiné meteorolog, cyklista nebo tlumočník německého a anglického jazyka. Někdy v této době asi také získal přezdívku Joe (čti "žoe"), pod kterou ho kamarádi znali.

     V září 1934 převzal vedení družiny Vlků. Od listopadu 1934 do března 1935 absolvoval rádcovský kurs. V červnu 1935 získal 2. oddíl Stopa spolu s 3. smečkou vlčat nové klubovny v plzeňské čtvrti Bory v přízemním domku na tehdy nezastavěném prostranství na křižovatce dnešní Klatovské třídy a Sukovy ulice naproti strojní průmyslovce, které se staly místem Joeho skautování až do tragického roku 1939. Ve stejném měsíci složil I. stupeň skautské zdatnosti. Hra osudu ho přitom spojila se začínajícím "stopákem" Janem Schulhofem, kterého mu Šiwo vybral jako parťáka do dvojice pro splnění úkolu prvotřídky "komplexní příprava nováčka k nováčkovské zkoušce". Honza Schulhof pod Joeho vedením tehdy zdárně nováčkovskou zkoušku složil a stal se platným členem Stopy. Ač spojeni židovským původem, jejich osud se ve finále rozešel - na rozdíl od Joeho se Honzovi podařilo dostat z dosahu nacistických katů, když koncem ledna 1939 odcestoval za strýcem do Austrálie.

    Už jako instruktor vlčat se Joe o prázdninách 1937 účastnil Lesní školy Svazu skautů RČS pro vůdce vlčat na Moravě, s jejímž vedoucím Ing. Kizlingem dále spolupracoval, a v říjnu 1937 už působil v oddíle jako vůdce vlčat. Zároveň o prázdninách 1937 získal cennou zahraniční zkušenost, když se zúčastnil jamboree anglických skautů v Devonu, cestoval po Anglii a Skotsku a jako symbol přátelství devonských skautů přivezl Stopě cennou trofej - indický meč (podle dochované kresby šlo o nepálský nůž khukuri). 

     V pondělí 20. září 1937 stál jako jeden z vybraných zástupců Stopy čestnou stráž při symbolickém katafalku zesnulého prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka na plzeňském náměstí Republiky. Nikdo netušil, že do budoucnosti čtyř ze čtrnácti chlapců, elitních plzeňských junáků, kteří se 20. a 21. září vystřídali při tomto čestném úkolu, zasáhne tehdy ještě nedůležitá drobnost - židovský původ. Josef Šmolka a František Löwidt zaplatí nejvyšší cenu, Honza Schulhof válku přežije, ale z Austrálie už se do svého rodiště nikdy nevrátí a Franta Drechsler se po šesti letech emigrace zpět do Plzně probije v battledressu se lvíčkem Československé samostatné obrněné brigády na rameni jen proto, aby zjistil, že z celé rodiny zůstali s bratrem sami...

    Od dubna do června 1938 měl Joe tříměsíční volno z oddílové činnosti kvůli přípravě na maturitu, tábora u rybníka Velká Kuš se ale již opět účastnil. Svým vlčatům se věnoval i přes bouřlivý podzim 1938, přestože studium v Praze jeho možnosti jistě omezovalo. Soumrak jeho působení v oddíle nastal v závěru tohoto roku, kdy bylo na mimořádném valném sjezdu 10.-11. prosince 1938 v Praze rozhodnuto o sloučení dříve samostatných skautských organizací a vzniku nové pod názvem Junák - ústředí skautské výchovy. Nové stanovy deklarovaly, že výchova v Junáku bude probíhat "v křesťanském duchu". Navíc Junák ztratil dřívější apolitičnost navázáním na Stranu národní jednoty, jejímiž členy se museli stát všichni činovníci. Jmenovaná strana byla ovšem otevřena pouze árijcům. Dopady nových ustanovení se dařilo zpomalovat jen po krátkou dobu. Německá okupace 15. března 1939 vše podtrhla a Šiwo musel ze Stopy rozkazem z 24. března 1939 vyloučit čtrnáct židovských chlapců, plnou desetinu členstva, v čele s oblíbeným Josefem Šmolkou.

     Ačkoli se Joe nesměl práce v Junáku dále účastnit, jeho role ve Stopě byla natolik důležitá, že Šiwo na oficiální zákaz nedbal a nadále mu umožňoval přístup do klubovny. Trvalo to do konce dubna 1940, kdy Joeho zahlédl v zákulisí skautského divadelního představení tehdejší oblastní velitel Junáka a v osobním dopise to Šiwovi důrazně vytkl. Vzhledem k tomu, že těsně předtím (od 24. dubna) vstoupila v platnost první sada protižidovských opatření  v podobě vládního nařízení č. 136/1940 ze dne 4. 7. 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, zřejmě po tomto datu i neoficiální Joeho činnost ve Stopě skončila.

     O pevnosti jeho vztahu k vůdci Šiwovi svědčí dochované vánoční přání datované 19. prosince 1942 - tedy zaslané již po transportování z Terezína do Varšavy - s textem, který nepotřebuje komentář:

     "Dnes konečně přišla doba, kdy být připraven znamená vše, žít či padnout." K Vánocům a do Nového roku připisuje Žoe za celou rodinu.

Zdroje:

Archiv Okresní rady Junáka Plzeň-město, osobní fond Jan Kraus - týdenní rozkazy Stopy 1934-1939; poválečné medailónky zahynulých plzeňských skautů; soubor PF a přání.

Valný sjezd Svazu Junáků Skautů a Skautek RČS. Vůdce. Orgán Svazu Junáků Skautů a Skautek Republiky čsl., roč. XIX, č. 4-5, leden 1939, s. 57nn.             

---

Více o osobě Hrdiny

     Josefovi rodiče Emil Šmolka (nar. 10. října 1888 v Trhové Zahrádce u Ledče nad Sázavou) a Berta Šmolková (rozená Reinerová, nar. 7. dubna 1892) patřili mezi podporovatele plzeňských skautů a byli členy Místního sdružení skautů RČS v Plzni. Reklama jejich textilního obchodu sídlícího ve Františkánské ulici č. 16 se pravidelně objevovala na plakátech skautských akcí konaných v Plzni v průběhu 30. let, ať už šlo o populární závody koloběžek a dětských vozítek, lukostřelecké závody nebo přednášková a divadelní představení. V říjnu 1937 převzala prodejna Šmolka i prodej skautských odznaků a výstroje, které dříve provozoval přímo oddíl Stopa ve svých nových klubovnách, ale pro nárůst členstva tam pro takovou aktivitu přestalo být místo.

     Rodina bydlela v samotném centru Plzně v prvním patře domu na náměstí Republiky čp. 106/č. 13; v domě dnes sídlí Národopisné muzeum. Do obchodu Berty Šmolkové v sousedící Františkánské ul. to tedy měli jen pár desítek metrů. Z bytu se museli vystěhovat 18. listopadu 1941. Přesídlili na Palackého nám. 23, kde žili poslední dva měsíce před transportem.

     Původní příjmení rodiny znělo Schmolka a ačkoli Šiwo měl Josefa od začátku poznamenaného v evidenci jako "Šmolku" a i na policejních pobytových přihláškách se už od roku 1919 používá podoba Šmolka, oficiálně požádala rodina o změnu příjmení na počeštěnou podobu v květnu 1937. 

     Podobně jako řada dalších i Šmolkovi požádali na jaře 1939 o prodloužení svých cestovních pasů a zřejmě uvažovali o emigraci. Josef měl dětský pas už od roku 1931 kvůli návštěvám u příbuzných v Rakousku a Itálii, samostatný doklad získal v roce 1936. Na něj jel následující rok i na výše zmíněné devonské jamboree. 27. března 1939 žádal o vystavení dalšího pasu pod záminkou plánované studijní cesty do Anglie. Policejní ředitelství ani plzeňské gestapo neměli proti vystavení námitky, ale z neznámého důvodu Šmolkovi své žádosti stáhli a 11. července 1939 přijali zpět všechny doklady, které k žádostem přikládali. Rozhodli tak nevědomky o svém příštím osudu.

     Nevíme přesně, kdy musel Josef ukončit studium ekonomie v Praze - zda se tak stalo v souvislosti se 17. listopadem 1939, nebo jestli musel kvůli svému původu opustit školu už dříve. Jako "posluchač komerčního inženýrství" je ale uveden ještě na žádosti o vystavení řidičského průkazu ze srpna 1939, příslušnou zkoušku úspěšně složil 12. srpna 1939. Podle policejní přihlášky se z Prahy do Plzně vrátil k 24. listopadu 1939, jeho studium tedy zřejmě skončilo až po uzavření českých vysokých škol nacisty v listopadu 1939. Jako zajímavost k Josefovým gymnaziálním studiím ještě uveďme, že byli spolužáci s pozdějším známým cestovatelem Miroslavem Zikmundem - společně i 1. června 1938 jako žáci VIII. B Masarykova reálného gymnázia v Plzni maturovali.

     Cenné svědectví o závěrečných měsících Joeho života před nástupem do transportu přináší deník Věry Kohnové, třináctileté židovské dívky z Plzně, jejíž dochované zápisky od srpna 1941 do ledna 1942 byly vydány v edici roku 2006 (Susa, Zdeněk (ed.), Deník Věry Kohnové. Vimperk, 2006, ISBN 80-86057-40-2) a jsou někdy srovnávány s celosvětově známým Deníkem Anny Frankové. Joe spolu s Hanušem Adelem a dalšími přáteli v uvedeném období působili jako ilegální učitelé židovských dětí, které nesměly navštěvovat běžné školy.  Jejich vzdělávání si plzeňští Židé zajišťovali svépomocí v neoficiálních školách, ve kterých učili vzdělanější členové jejich komunity a které střídaly umístění vždy po týdnu v soukromých bytech.

      Pepík Šmolka, jak jej Věrka nazývá, kromě vyučování češtiny navrhoval dětem i zábavu o přestávkách (zmiňuje "foukandu" s pingpongovým míčkem) a připravoval pro ně také ve volných dnech program, který vycházel z jeho skautské praxe: "Dnes dopoledne, jako každou příští sobotu a neděli, měli jsme s učiteli program. Ve dvě hodiny jsme přišli do knihovny. Zpívali jsme chvíli a pak nám Šmolka řekl, jak si náš program představuje. Budeme dostávat různé úkoly, které se budou bodovat. Tyto úkoly bude vykonávat vždy skupina. Která tato skupina bude mít asi tak za měsíc nejvíc bodů, vyhraje a dostane nějakou čokoládu nebo co. Dnes tedy poslal Šmolka každou skupinu na určitou cestu. Máme na této vycházce sbírat listy a udělat hezký pugét. O tom pak máme napsat popis. Naši skupinu poslal Šmolka na rybník. Byl to fajn výlet. Tam a zpátky pěšky, Po cestě jsme sbírali listí a větve. ... Dnes dopoledne jsem s Edou (kamarádka) dala dohromady ten sloh. Moc se nám to povedlo. Když jsme to ve škole odevzdaly, vyvalovali všichni i se Šmolkou oči." (Deník Věry Kohnové, s. 84-86, zápisky z 28. září - 2. října 1941.) Lze si jen obtížně představit, jakým neokázalým, ale o to větším hrdinstvím byla snaha udržet děti ve zdání normálnosti poměrů v dusivé atmosféře podzimu 1941, kdy Židé podle úředních nařízení ztratili již všechny myslitelné společenské atributy a začalo jejich potupné označování žlutou hvězdou. Věta skautského slibu "Duší i tělem býti hotov pomáhat bližnímu" pro Joeho opravdu nebyla fráze a držel se jí až do samého konce.

     Medailón Josefa Šmolky dochovaný v souboru poválečných charakteristik zahynulých skautů v Národním archivu ve fondu  Junák, Praha obsahuje i citace z několika dochovaných dopisů přátelům, které se Joemu dařilo neznámými cestami zaslat do protektorátu. Vyplývá z nich, že byl po převozu z Terezína i s rodiči umístěn v pracovním táboře kdesi na okraji Varšavy, v létě 1942 pracoval na železniční trati a později na jaře 1943 na výstavbě opevnění. Měl přitom informace o dění ve varšavském ghettu, jak dokládá zpráva ze 17. dubna 1943, dva dny před vypuknutím tamějšího povstání: "...Tady v táboře není nic nového, zato v ghettě je úplná válka. SS kontra Židé. Jak to dnes vypadá, nezůstane v ghettě ani jeden z 50 000 lidí. A to jich tam před 1/4 rokem bylo 500 000. Po trojím vysídlení jsou téměř všichni mrtví a slouží jako umělé hnojivo a mýdlo. ... Nemáš tušení, jak se tu žije. Napřed se střílí, a když se náhodou netrefí, potom se vysvětluje. Ráno, když jdeme do práce, nikdo neví, zda se ještě vrátíme. A od večera do rána totéž. My už nežijeme ze dne na den, spíše z hodiny na hodinu. Ale co bych naříkal. Zemřít může každý člověk než jednou..."  Podle tohoto zdroje byli po skončení fortifikačních prací 18. července 1943 všichni obyvatelé tábora surově vzbuzeni ve tři hodiny ráno, ve spodním prádle nahnáni do železničních vagónů a odesláni na poslední cestu. Včetně Joeho a jeho rodičů. 

Zdroje:

Archiv Okresní rady Junáka Plzeň-město, osobní fond Jan Kraus - soubor plakátů ke skautským akcím.

Archiv města Plzně, fond Masarykovo reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 18, sign. 14e72 - Hlavní katalog 1937-1938.

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň, osobní registratura, sign. Š-10 360 (Šmolka Josef), Š-2129 (Šmolka Emil), Š-12 305 (Šmolková Berta); pobytové přihlášky. 

Susa, Zdeněk (ed.), Deník Věry Kohnové. Vimperk, 2006, ISBN 80-86057-40-2.

Národní archiv, fond 499 Junák, Praha - soubor medailónků zahynulých skautů.      

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Miroslav Eisenhammer listopad 2019