Tausik Viktor

Úředník v hlinecké továrně na pilníky Tlustý a Löwy. Významný skautský činovník v Hlinsku. Zahynul při stavbě německé podzemní továrny u Litoměřic Richard. Jeden z bachařů mu roztříštil hlavu kamenem, když nemohl zdvihnout těžkou kolejnici.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Viktor Tausik se narodil 22. listopadu 1890 v Litomyšli jako syn Theodora Tausika a Jindřišky Tausikové rozené Ippenové. Viktor měl tři bratry – Karla, Josefa a Vladimíra. Máme doloženo, že Theodor Tausik pracoval v roce 1928 jako úředník na pražském Smíchově. O jeho manželce víme, že pocházela z Hradce Králové. Tausikovi byli židé, samotný Viktor však zřejmě nebyl v otázce náboženství nijak horlivý.

Bratři Tausikovi se rozptýlili do různých koutů Československa. Karel provozoval knihkupectví v Teplicích v místní části Šanov. Josef se usídlil s rodinou v Čáslavi a věnoval se rovněž obchodu. Vladimír byl primářem v nemocnici ve slovenské Ľubochni. Viktor se usadil v Hlinsku, kde byl zaměstnán jako úředník v továrně na pilníky Tlustý a Löwy (paní Löwy byla Viktorova sestřenice). Podle vzpomínek Vladimíra Švadlenky (synovce V. Tausika) v Hlinsku před druhou světovou válkou žili také Viktorovi rodiče, kteří zde měli textilní továrnu na nábřeží řeky Chrudimky vedle Jirešova mlýna.

Bezdětné, ale šťastné manželství

Dne 31. března 1928 se Viktor Tausik oženil se Zdeňkou Třískovou rozenou Švadlenkovou. Jeho žena nebyla židovského původu a již byla v té době rozvedená. Od svého prvního manžela Antonína Třísky odešla, protože jí hrubě ubližoval. Dokonce kvůli tomu i potratila. Podle vzpomínek Viktorovy neteře Miroslavy Linhartové bylo jeho manželství klidné a šťastné, zůstalo však bezdětné. „Teta už nemohla mít děti, a tak se oba věnovali turistice, chodili značkovat cesty, Viktor pomáhal zakládat Skaut – nevím, nebyl-li dokonce iniciátorem k založení skautingu,“ zaznamenala na přelomu 20. a 21. století M. Linhartová. Svého strýce charakterizovala jako klidného a spokojeného člověka.

Protižidovské perzekuce

Manželé Tausikovi bydleli zpočátku v továrním bytě nad kancelářemi firmy Tlustý a Löwy, v níž Viktor pracoval. V roce 1938 se museli z tohoto bytu vystěhovat. Útočiště našli v narychlo přistavené místnosti v podkroví nedalekého domu v Šafaříkově ulici, který patřil rodičům Viktorovy manželky Zdeňky. V domě bydleli také manželé Zlevorovi, tedy Zdenčina sestra se svým manželem. Podle jejich dcery Miroslavy Linhartové, která s odstupem času písemně zaznamenala osudy svého strýce, dostal Viktor někdy v této době nabídku zaměstnání od ruských obchodních partnerů firmy Tlustý a Löwy. Nabádali ho, aby opustil Československo kvůli riziku protižidovských pogromů. „Ale Viktor říkal ‚vždyť já jsem přece nic neudělal, nemůžu za to, že jsem se narodil jako Žid – ne – nepojedu!‘ Nevěřil, že by mohla nastat katastrofická situace nejen pro Židy, ale pro celý národ.

Zanedlouho přišel Viktor o práci. Jeho manželka si proto zařídila malý obchod s oděvy. Její maminka koupila krávu a kromě toho chovala kozy, prasata, slepice, krůty, husy a kachny, takže Tausikovi nezůstali zcela bez prostředků. „Viktor pomáhal hospodařit, sušil seno, pomáhal mlátit obilí – jenže najednou přišel příkaz, že všichni Židé, kteří mají Árijky, musí na práci na sečskou přehradu, kde se začala stavět elektrárna,“ zaznamenala paní Linhartová.

Nebohá neteř Eva

V roce 1939 se manželé Tausikovi ujali své nezletilé neteře Evy, která ve dvanácti letech osiřela. Nejdříve zemřela její maminka při porodu druhého dítěte. Otec, Viktorův bratr Karel žijící v Teplicích, spáchal v létě roku 1939 sebevraždu. V dopise na rozloučenou napsal, že už dál nemůže snášet běsnění sudetských Němců, kteří mu opakovaně rozbíjeli kamením výkladní skříň i okna do bytu, srocovali se před jeho domem a vykřikovali protižidovská hesla. Eva jezdila ke svým příbuzným do Hlinska již dříve na prázdniny a navázala zde přátelství s dcerou manželů Zlevorových Miroslavou. Účastnila se také táborů hlineckých skautek. V Hlinsku zůstala Eva Tausiková do začátku prosince 1942, kdy byla společně s dalšími Židy transportována nejprve do Pardubic a následně do Terezína. V říjnu roku 1944 pak byla převezena do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynula.

Viktorovo zatčení

Stavba zmíněné elektrárny na Seči započala v roce 1941. Židé v té době nesměli jezdit autobusem ani na kole, proto tam Viktor chodil pěšky. Cestou tam a zpět musel ujít více než 40 kilometrů. To svědčí o jeho obdivuhodné zdatnosti, když uvážíme, že už mu bylo přes 50 let. Zde se mu velmi hodila jeho turistická průprava. Paní Linhartová vzpomíná, že Němci jednoho dne vyprovokovali na přehradě aféru, při které obvinili přítomné Židy, že načerno prodávají cigarety. Viktor, jenž byl sám nekuřák, prý poté poslal své manželce korespondenční lístek s tímto sdělením: „Milá Zdenko, musíme jet k výslechu na gestapo do Pardubic. Je tu nějaká aféra s cigaretama. Já jsem nic neprovedl, o ničem nevím, tak tam zítra jedu, ale myslím si, že budu doma dřív než ten[to] lístek.“ Později jí přišel balík se zakrváceným oblečením bez jakéhokoliv vysvětlení.

K zatčení gestapem došlo 12. května 1944. Místo okamžitého propuštění byl Viktor Tausik odvezen do Terezína. Zde se setkal s dalším uvězněným hlineckým skautem Jaromírem Kučerou. Ten nejpozději v roce 1970 sepsal svědectví o posledních týdnech Viktorova života. „Viktor byl uvězněn na židovské cele na 1. dvoře malé pevnosti Terezín. Obyvatelé této cely zkusili od SSmanů tolik, že mnozí se často těšili i na smrt.“ Jeho souputník prý pracoval nejdříve uvnitř pevnosti a poté na železniční trati v Ústí nad Labem. Mluvit spolu mohli jen tajně, aby si toho dozorci nevšimli. J. Kučera totiž na sobě neměl žluté označení vyhrazené Židům, nýbrž červené.

Marný boj o život

Podle vzpomínek Jaromíra Kučery snášel Viktor Tausik tvrdé lágrové podmínky velmi statečně a prokazoval neuvěřitelnou fyzickou i psychickou odolnost. „Viktor se nezměnil od doby, kdy nás vedl v Hlinsku. Stále onen klid a rozvaha, žádné zbytečné řeči, delší pomlčení za každou větou, aby to, co bude dále proneseno[,] bylo vždycky to pravé, výstižné a pevné, rozhodující. Tak jsme znali Viktora všichni a takovým zůstal i v době, kdy jsme nemohli říci, jestli budeme ještě za minutu živi. V době, kdy každý pochyboval a zoufal, když musil celý den od 3 hodin ráno až do 6 hodin večer bez jídla pracovat, říkal mi Viktor stále, abych se držel. Jeho životní síla musela být veliká. Viděl jsem jednou, jak celý 1. dvůr cvičí a běhá několik hodin po dvoře za trest, několik lidí padlo, několik jich bylo SSmanem ukopáno, mnozí padali po stovkách dřepů na zem a znovu byli kříseni surovým člověkem kopanci k dalšímu cvičení. Přes polovinu lidí zůstalo ležet na dvoře. Po celou dobu tohoto divadla jsem trnul hrůzou a čekal s obavami na okamžik, kdy padne Viktor. Ale on to vydržel.“

Po nějaké době byl Viktor Tausik přeřazen na stavbu německé podzemí továrny Richard u Litoměřic. Zde měli vězni při práci o něco volnější režim, jelikož se bachařům nechtělo do nevětraného dolu a hlídali pouze vchody. Práce na této stavbě se Viktorovi stala koncem července roku 1944 osudnou. „Viktor pracoval se skupinou židů před vchodem do dolů. Nosili těžké kolejnice. Jedna menší skupina nemohla na poprvé zdvihnout kolejnici. Tuto skupinu pozoroval SSman zvaný 'Kobylí hlava', který začal Viktora podezřívat z ulejváctví. Nařídil mu, že musí kolejnici zdvihnout sám. Když to nešlo, bil Viktora, házel po něm kamením, až Viktor padl. Potom do něj kopal a chtěl, aby se zvedl a šel pracovat. To byl Viktor ještě při vědomí, ale těžce zraněn. Poněvadž nemohl uposlechnouti bachařova rozkazu, b[y]l hozen z haldy balvanů. Tam zůstal Viktor ležet zkrvácený a už pravděpodobně v bezvědomí.“

Jaromír Kučera byl očitým svědkem výše popsaného násilí. Když chtěl Viktora odnést, byl dozorci odehnán. Dotknout se bezvládného těla bylo povoleno pouze vězňům židovského původu. Následujícího dne J. Kučera z okna zahlédl, jak jeho mrtvého přítele odvážejí do spalovací stanice terezínského ghetta. Podle Prohlášení za mrtvého z roku 1949 Viktor Tausik zemřel pravděpodobně 1. srpna 1944. Po válce mu Náčelnictvo Junáka udělilo zlatý stupeň Junáckého kříže „za vlast 1939-45“ in memoriam.

Osud Viktorovy rodiny

Z Viktorových bratrů přežil druhou světovou válku pouze Vladimír, který se na Slovensku přidal k partyzánům. Viktorova manželka Zdeňka už se znovu nevdala, nechala si však změnit své příjmení na Tomšová. Podle vzpomínek jejího synovce Vladimíra Švadlenky jí příjmení Tausiková neustále připomínalo tragický osud její rodiny. Po válce se odstěhovala nejprve do Rumburku a později do Prahy, kde pracovala v Tyršově domě, zpočátku v administrativě a posléze jako vedoucí stravování. Zemřela v roce 1976 v domově důchodců na zámku v Heřmanově Městci.

Použité prameny:

KUČERA, Jaromír: Dopis Josefu Horkému z Příbrami ze dne 10. 2.1970.

KUČERA, Jaromír: Nedatovaný text o setkání s V. Tausikem v Terezíně, rkp. (1 strojopisná strana).

LINHARTOVÁ, Miroslava: Eva Tausiková (nedatovaný rukopis).

LINHARTOVÁ, Miroslava: Viktor Tausig (nedatovaný rukopis).

Oddací list Viktora Tausika a Zdeňky Třískové vydaný dne 2. 4. 1928 v Chrudimi.

Opis vyznamenání uděleného Náčelnictvem Junáka bratru Viktoru Tausikovi z Hlinska ze dne 5. 5. 1947.

Prohlášení Viktora Tausika za mrtvého vydané Okresním soudem v Hlinsku dne 2. 9. 1949.

Protokol Místního sdružení Svazu junáků – skautů ČSR v Hlinsku (kniha druhá): Zápis ze dne 31. 1. 1932.

ŠULC, Jaroslav: Zpráva o činnosti výboru a spolku za rok 1937 (rukopis z roku 1938).

Váženému bratru Viktoru Tausikovi – věnování hlineckých skautů ze dne 2. 2. 1939.

Další zdroje:

20 let skautingu v Hlinsku v Č. Almanach Místního sdružení a Sboru Svazu junáků a skautů a skautek R. Č. S. v Hlinsku v Č. 1918–1938, Hlinsko 1938.

ŠVADLENKA, Vladimír: Osobní rozhovory, 10. 3. 2017 a 9. 4. 2017 v Hlinsku.

VOLEJNÍK, Otakar a kol.: 85 let skautingu v Hlinsku, Hlinsko 2003.

http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/129581-eva-taussikova (10. 5. 2017).

http://www.rozhlas.cz/pardubice/nej/_zprava/secska-prehrada-se-stavela-dlouho-firma-nakonec-zkrachovala--1650455 (22. 6. 2017).

Poděkování za cenné informace a podklady náleží Ing. Vladimíru Švadlenkovi, PhDr. Magdě Křivanové a Mgr. Alžbětě Langové ze Státního okresního archivu Chrudim.

---

Vyznamenání a ocenění

• Zlatý stupeň Junáckého kříže „za vlast 1939-45“ in memoriam

---

Skautský život

předseda Místního sdružení Svazu junáků skautů a skautek R. Č. S. v Hlinsku v Čechách

Skautem se Viktor Tausik stal pravděpodobně začátkem roku 1919. Lze tak usuzovat z věnování, které obdržel 2. února 1939 od hlineckých skautů za 20 let obětavé práce. Nepatřil tedy k zakládajícím členům, jelikož skautská činnost se v Hlinsku rozběhla již v roce 1918. Byl však zřejmě od samého začátku velmi aktivní, protože je na věnování titulován jako spoluzakladatel hlineckých skautů. Ze vzpomínek meziválečné hlinecké skautky Fanynky Skřápkové vyplývá, že byl V. Tausik vedoucím chlapeckého oddílu.

Na konci ledna roku 1932 byl Viktor Tausik zvolen předsedou Místního sdružení Svazu junáků skautů a skautek R. Č. S. v Hlinsku v Čechách, kde již v předchozích letech působil jako místopředseda. Posláním tohoto sdružení byla podpora skautské mládeže, hmotná pomoc a podpora vedoucích. „Udržování dobrých styků s ostatními korporacemi a zastupování skautské mládeže na veřejnosti jest jeho dalším úkolem. Tuto činnost koná Místní sdružení v Hlinsku již patnáct let s uspokojivým výsledkem. Postavilo značným nákladem Skautský domov a pronajalo stálé tábořiště,“ popsal roku 1938 význam tohoto sdružení sám V. Tausik. V roce 1937 byl tento zkušený skautský činovník jmenován zástupcem župního zpravodaje Německobrodské župy. Tuto funkci však nevykonával dlouho, protože téhož roku tato župa zanikla a hlinecké středisko bylo přiděleno k Jiráskově župě.

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Vojtěch Homolka březen - listopad 2017